KDO JSME?
KDO JSME?
JSME BEZVA PARTA DIVADELNÍKŮ – NADŠENCŮ!
Ctíme bohatou minulost, žijeme úspěšnou současností a snažíme se myslet také na budoucnost. Jsme spolek s otevřenou náručí, sdružující lidi, kteří rádi hrají divadlo a/nebo pořádají akce pro československou menšinu v Rakousku a tím přispívají k tomu, že Češi a Slováci můžou ve Vídni aspoň na chvíli pocítit kousek domova. Jsou u nás zastoupeny naprosto všechny věkové kategorie. Naši nejmladší členové ještě ani nevyrostli z plenek a nejstarším členům táhne na devadesátku!
I v jiných ohledech jsme skupina velmi různorodá: mezi naše členy patří autochtonní Češi, jejichž předci přišli do Rakouska před více než 100 lety, dále příchozí z let 1948 – 1989, ale v čím dál větší míře i „rakouští nováčci“, kteří přišli do Rakouska za prací teprve nedávno. Někteří z nás žijí částečně v Rakousku a částečně v ČR, v posledních letech nás potěšilo také zapojení řady mladých aktivních Slováků. Často zveme ke spolupráci přátele z partnerského divadelního spolku z Boleradic a příležitostně i z folklorního souboru Demižón ze Strážnice.
NAŠE DIVADELNÍ SMĚŘOVÁNÍ
O činnosti Omladiny v 19. a 20. století, kdy se spolek zásadně orientoval na uvádění komedií a velmi oblíbených operetek, se dočtete více zde.
Významným impulzem pro rozvoj Omladiny v novém tisíciletí a zároveň velkou poctou bylo pozvání od Národního divadla v Praze v roce 2006! V rámci projektu „Otevřená náruč“ jsme uvedli ve Stavovském divadle hru Koncert v režii Petry Kalouskové. Za snahu a výborné výkony pak všichni sklidili obrovský potlesk a uznání.
Předěl ve výběru her a celkové zvýšení úrovně souboru způsobil Zbyněk Háder, který je stálým členem boleradického Divadla bratří Mrštíků a od roku 2008 u nás obsazuje téměř všechny hlavní role. K 125. výročí Vlastenecké omladiny se pak odvážil režisér Viktor Vaďura v roce 2010 nastudovat muzikál My Fair Lady, skvěle pěvecky i tanečně obsazený, takže představení mělo fenomenální úspěch se „standing ovations“.
Tak začala nová etapa ve vývoji Omladiny: éra muzikálů střídaných činohrou pro pestrost repertoáru. V letech 2011 až 2017 jsme uvedli hry zvučných jmen: Brouk v hlavě, Světáci, Šumař na střeše, Dva na kanapi, Saturnin, Zkrocení zlé ženy, My Fair Lady, Sugar aneb Někdo to rád horké a Zdravý nemocný. Režie se v tomto období kromě manželů Vaďurových ujímali Alena Tobrmanová, Petra Kalousková, Zdenek Homolka a Jana Vaďurová (Kolencová). A byli jsme připravení jít ještě dál!
Povzbuzení úspěchy těchto představení a díky přílivu spousty mladých nadšenců do party jsme si pak dokonce troufli na autorský muzikál Hašleření aneb V Praze bejvalo blaze, prokládaný písničkami Karla Hašlera! Místopředsedkyně VOmladiny Martina Pfeffer vymyslela a napsala kompletní scénář a coby hlavní režisérka spojila síly s Janou Vaďurovou, která pro změnu dala dohromady živou kapelu a vytvořila vlastní hudební aranžmá všech písniček.
Naše nadšení bohužel v roce 2020 zbrzdila pauza vynucená covidem. Nemohla nás však zastavit, i v nepříznivé situaci jsme si našli způsob, jak zkoušet a hrát.
Sezóna 2021/2022 byla stále poznamenaná proticovidovými opatřeními, ale my jsme si našli cestu! Uvedli jsme jednoaktovku Medvěd a jako druhé jednání revue z osvědčených muzikálových čísel. Jarní repríza byla dokonce organizovaná jako benefiční koncert pro Ukrajinu a výtěžek byl věnován na humanitární pomoc uprchlíkům.
Teď však již doufáme, že budeme moct naši činnost opět rozjet naplno. Koncept muzikálu plného písniček, živé hudby a tanců se nám moc zalíbil, tak si ho zopakujeme v chystaném muzikálu Rebelové. Režie se poprvé ujme Jana Salotová za asistence Jany Vaďurové a Kataríny Štofíkové. Máte se na co těšit 
NAŠE „NEDIVADELNÍ“ AKCE
Podporu máme také ze strany Českého srdce, které nám umožňuje pořádat Taneční v místnostech Slovanské besedy v hotelu Pošta u Schwedenplatzu. Tyto taneční kurzy začaly před 15 lety zcela spontánně pro pár přátel a dodnes se těší velké oblibě. Jednou týdně se od podzimu do jara schází lidé, kteří mají zájem v srdečné a neoficiální atmosféře zdokonalit své taneční umění. Společnost je to internacionální – převládají čeština a slovenština, přicházejí však také jako doprovod i německy mluvící tanečníci či tanečnice. Vlastenecká omladina přispívá tak svou „troškou do mlýna“ k porozumění a přátelství mezi lidmi různých národností.
A jelikož jsme bezvadná parta, tak ještě společně utužujeme nejen ducha, ale i kondici při jarních výletech do neznáma a v letních měsících pak pořádáme divadelní a pěvecké workshopy. Již patnáct let spolupořádáme se Sokolem v lednu nebo únoru Maškarní ples.
Zkrátka – máme se rádi a je nám spolu dobře, i když je u nás před každou premiérou pořádně dusno! Kdyby někoho z vás lákalo se do naší party přidat, klidně nás zkontaktuje mailem, na Facebooku nebo i telefonicky a přijďte se s námi nezávazně seznámit! A na všechny naše veřejné akce můžete přijít samozřejmě jen tak, bez ohlášení. Rádi vás uvidíme!
Ohlédnutí Aničky Vaďurové na 50 let činnosti ve Vlastenecké omladině
ČR-VÍDEŇ: Není sporu o tom, že divadlo samo o sobě je magický fenomén. Když je ale řeč o ochotnickém divadle, může mít pro řadu lidí pořád jakýsi přídech amatérismu. Lidové zábavy pro známý okruh diváků, kteří mnoho prominou a chodí se dívat na své sousedy či přátele, jakou to na divadelních prknech zase sehrají taškařici. Určitě to mnohde už neplatí, a laťka může být velmi vysoko. Jsou ale ochotnické soubory, které plní ještě mnoho dalších úloh, než „jen“ to, že spojují lidi s láskou k divadlu. Takové, které mají doslova poslání. Jedním z nich je zcela jistě Vlastenecká omladina, založená Čechy ve Vídni v roce 1881, jejíž vznik plynul z obav o zánik české řeči mezi krajany. Úředně byl spolek zaregistrovaný v roce 1885 a divadlo hraje dodnes. Vlastenecká omladina tu plní mnoho dalších úloh i v nové době. Vedoucí osobností 137 let staré „Omladiny“ byla poslední dvě desetiletí Anna Vaďurová. Křehce a romanticky vyhlížející žena se srdcem na dlani a ohromnou vnitřní silou. Alespoň tak jsem ji poznala při natáčení dokumentu České kořeny ve Vídni v letech 2011-12. S podporou manžela Viktora – jinak režiséra – a dalších se jí podařilo soubor výrazně omladit, stmelit a vytáhnout k nebývalým úspěchům. Kde a z čeho tu sílu, která tmelí vídeňské Čechy i Slováky a působí i přes hranice, čerpá? Obě, snad inspirovány předvánoční dobou, spouštíme se spolu do hlubin ubíhajícího času…
Autorka článku: Martina Fialková
Už jsme zmínily Vlasteneckou omladinu, český amatérský divadelní soubor ve Vídni, který už tehdy měl dlouhou tradici. Jak ses do něj dostala a co to pro tebe tenkrát znamenalo?
Můj budoucí manžel Viktor, tehdy ochotný tlumočník, poradce a ochránce v mém prvním zaměstnání, pochází z autochtonní české menšiny ve Vídni. Jejich rodina tu žije už od 19. století a doma vždy mluvili česky. Ten mě také hned dovedl do Sokola ve Steinergasse, kde jsem byla přijatá s otevřenou náručí. A také do české školy na Sebastianplatzu, kde tenkrát ochotníci hráli výpravnou historickou hru „Na Trojském zámečku“. Sledovala jsem děj a krásně oděné herce patrně s otevřenou pusou, protože se o přestávce Viktor na mě zadíval a zeptal se, jestli nechci taky hrát. Já spontánně vykřikla „ano“! A už jsme byli v šatně, přímo u oblíbené herečky Moniky Ontlové, později Kadlecové, která nádherně zpívala i hrála. Ta mě stejně nadšeně objala a tím jsem byla přijata do Vlastenecké omladiny. Pro mě tam byli všichni tenkrát staří, ale hned mě vzali za svou, udělali jednatelkou a já je pojala do svého srdce. Mám je tam dodnes. Bylo s nimi veselo, našla jsem tam přátele na celý život a v práci jsem se těšívala na večerní zkoušky.
V roce 2001 jsme ve Vlastenecké omladině nečekaně přišli o předsedu i režiséra, kteří spolu předtím dlouhodobě určovali chod spolku. Já se stala předsedkyní a přebírala vyčerpaný, přestárlý soubor. Nevěděla jsem tenkrát, jestli na tu funkci budu stačit a jak se zachází s financemi, když je náš divadelní spolek bez záštity nějaké pomocné instituce.
Ale já jsem si řekla, že to dva roky zkusím. A za ty dva roky se mnohé změnilo, najednou tu byly nápady a pomoc přímo ze spolku. Velmi tenkrát pomohl Zdeněk Homolka, milovník divadla a bohém, který změnil repertoár z původních veseloher a operetek na hry Voskovce a Wericha, později pak na klasiky Moliéra a Shakespeara. Pro mě to byl čas velkého poznání: Dělat předsedkyni je služba. Zároveň jsem si ale uvědomila, jak mám všechny ty lidičky ve spolku ráda, že pro ně ráda obětuji svůj volný čas s organizací, plánováním a také zodpovědnou prací s financemi. V letech, kdy jsem pravidelně jezdila na Moravu pečovat o maminku, jsem nastavovala noci a Silvestra jsem občas trávila k nelibosti manžela tříděním faktur a účtů pro roční uzávěrku. Ale nade vším vítězil pocit, že to pro náš divadelní spolek dělám ráda. Když společně nastudujeme nové představení, které nás stojí velké úsilí a potíme krev a slzy, tak se ve mně rozhostí nádherný pocit všeobjímající lásky. Myslím, že tyhle stavy mají i ostatní a publikum je vycítí. To je pak ta radost, která nám všem září z očí a která stírá rozdíl mezi amatérským a profesionálním výkonem.
Přesně tak jsem vás viděla v roce 2011, při generálce na My Fair Lady a o rok později na premiéře Šumaře na střeše. Dáváte do vší té práce srdce, dáváte tam sebe, a tím strhnete všechny ostatní. I mne tehdy najednou přepadla obrovská chuť vylézt tam nahoru na podium za vámi a hrát také. A to jsme ještě nezmínili, že jste i tady využili otevřených hranic a toho, že do Vídně není z jižní Moravy tak daleko, a ke hraní v souboru jste přizvali i některé talenty odtud. Jaké hodnoty přineslo takové propojení Vídně s Moravou?
Profesionalitu mezi nás vnesl herec Zbyněk Háder, který hraje v Divadle bratří Mrštíků v Boleradicích. Nejprve nás zachránil v roce 2008, když nám vypadl před premiérou hlavní představitel hry Agathy Christie „Past na myši“. Hrozilo zrušení představení, ale v nouzi nejvyšší se mi podařilo vypátrat na Moravě herce, který tuto roli uměl a byl ochoten ji s námi zahrát. Ve středu jsme si ho tenkrát jako svátost přivezli do Vídně a v sobotu se hrálo. A pak i v Boleradicích – a od té doby se datuje vřelá a přátelská spolupráce mezi oběma soubory. Toto propojení začalo přinášet ovoce i na straně diváků, protože k nám už začaly pravidelně jezdit autobusy z jižní Moravy. Spolupracujeme i s folklórním souborem Demižón ze Strážnice. Máme z toho velkou radost a ve Vídni se cítíme jako jedna velká česko – slovenská rodina.
Do naší „Omladiny“ přišly tehdy také nové posily, a to vyprovokovalo mého muže Viktora k nápadu na nastudování muzikálu „My Fair Lady“. Ačkoli to byla neprobádaná cesta, ukázalo se, že byla správná a následovaly pak další muzikály – „Saturnin“, „Sugar aneb Někdo to rád horké“ a autorské „Hašleření“ Martiny Pfeffer s písničkami Karla Hašlera. Naše asi nejlepší představení byl muzikál „Šumař na střeše“, který vznikl v roce 2012. Tím příběhem jsme byli uchváceni a na scéně jsme nemuseli dojetí pouze předstírat.
Bylo to dlouhé období, kdy se Vlastenecká omladina vezla na veleúspěšné vlně. Ale z čistého nebe nás zasáhly dvě rány – pár herců a hereček opustilo soubor a v roce 2020 vypukla pandemie korony.
Nešlo ale jen o divadlo, tuším…
Souběžně s divadelní činností jsme s Viktorem také vedli taneční, v krásném sále Slovanské besedy, v hotelu Post. Vznikly (za podpory spolku České srdce) nejdříve spontánně pro pár přátel, pak se ale rozrostly v pravidelné pondělní setkávání lidiček všech profesí, kteří se chtěli přiučit tančit nebo se jen prostě setkávat, vyměňovat zkušenosti a někam patřit. Osazenstvo tanečních se částečně prolínalo i s naším divadelním souborem. A to vše, divadlo i taneční, bylo covidem brutálně přerušené. Nabyla jsem pocit, že se mi pod rukama hroutí to, co jsem 20 let budovala.
Ale 2021 už jsme zase hráli, tancovali a zpívali. Náš nejnovější počin je muzikál „Rebelové“, měl premiéru letos v listopadu. Máme zase nové herce a herečky. Vedení souboru převzala Martina Pfeffer, které jsem ráda oporou, když je potřeba. Ona sama je také skvělou scénáristkou a režisérkou, a tak se snad opět blýská na lepší časy.
Tento článek je součástí seriálu Česká kultura před Sametem a po Sametu