Kritika od Barbory Remišové
(Herečka Městského divadla v Brně)
Když jsem se před rokem a půl přestěhovala do Vídně z milovaného Brna, abych porodem své dcery začala novou etapu svého života, rozhodně bych nevěřila, že budu dnes psát tyto řádky…
I když jsem se na příchod miminka, objevování světa mateřství a ostatní změny v osobním životě těšila, někde vevnitř jsem cítila i tichý smutek spojený s přestávkou u divadla. To vždy bylo, je a zřejmě navždy zůstane mou nedílnou součástí.
Na náhody nevěřím, vždyť přece víme, že neexistují… 🙂 A tak to byl zřejmě osud, který zařídil, že jsem jednou večer na internetu narazila na stránky Vlastenecké Omladiny. Po důkladném „prolustrování“ webovek jsem naznala, že česko- slovenský DIVADELNÍ spolek a moje československá DIVADELNÍ duše, nová ve městě, to se musí nějak propojit. Nevěděla jsem, co jim můžu skrz maminkovské povinnosti nabídnout, a jestli vůbec něco, ale slibovala jsem si od toho, že minimálně potkám fajn lidi, co mluví po „mém“ a jsou blázni do divadla jako já…
Netrvalo dlouho a už jsem pila první kávu s předsedkyní Martinou. Vzájemná chemie byla zjevná a tak bylo rozhodnuto… Brzy jsem se byla podívat na pár zkouškách a byla jsem unešena… Unešena, s jakou láskou, nadšením a entuziasmem všichni hrajou, zpívají, tančí, shání kostýmy a dekorace a postupně lepí tu složitou skládačku dohromady… Po večerech, po práci, nezištně, aby tradice české a slovenské kultury ve Vídni pokračovala tak, jako po mnoho let předtím…
Ale abych se dostala k tomu nejdůležitějšímu… Shodou různých okolností se stalo, že se Omladina rozhodla uvést krimi komedii Osm žen. A já jsem se poprvé ocitla na „druhém břehu“, a tedy v pozici pomocní režisérky po boku Jany Salotové. A to byl teprve zážitek, vážení. Termín byl vražedný a tak jsme se hned pustily do práce. Holky doslova makaly, poctivě se připravovaly, vystupovaly ze svých komfortních zon, já jsem během zkoušek kojila, případně přebalovala a společně s Janou jsme se snažily je vést tak, aby na premiéře zazářily a připravily vám, divákům, co nejhezčí divadelní zážitek… Pevně věřím, že se nám to povedlo…
Byl to úžasný, obohacující, inspirativní čas a já jsem velmi vděčná, že jsem tohoto projektu mohla být součástí…
Barbora Remišová
P.S. Původní záměr se povedl… Našla jsem blázny… Blázny do divadla, ale hlavně přátele… Děkuju, Omladino!
Kritika od Martina Bartoše
(DS Šáchor, Zohor)
Divadelná hra „8 žien“ (francúzsky „8 Femmes“) je autorským dielom francúzskeho dramatika Roberta Thomasa, ktorý ju napísal v roku 1958. Táto hra sa stala veľmi populárnou po celom svete a bola aj adaptovaná do filmu v roku 2002 režisérom Françoisom Ozonom.
„8 žien“ sa odohráva v jednom dome, kde sa nachádza 8 žien rôzneho veku a charakteru. Počas Vianoc, keď sa chystajú oslavy, sa objaví mŕtvy muž a všetky ženy sa stanú podozrivými. Hlavným cieľom hry je odhaliť páchateľa a zistiť pravdu o tom, čo sa v skutočnosti stalo.
Hra je vynikajúcim príkladom žánru „whodunit“ (kto to urobil) a prináša veľa prekvapení a zvratov. Každá postava má svoje vlastné tajomstvo a motivácie. Dialógy sú vtipné a inteligentné, ale zároveň aj napínavé a dramatické.
Tento príbeh je tiež skvelou ukážkou ženskej sily a schopnosti riešiť problémy. Každá z postáv je silná a nezávislá žena, ktorá má svoje vlastné schopnosti a vlastnosti, ktoré prispievajú k odhaleniu tajomstiev.
Vlastenecká omladina sa so žánrom popasovala so cťou. Konverzačné komédie bývajú úskalím, keďže neponúkajú veľa akcie ani meniacu sa scénu. Tu bola scéna aj kostýmy vo vzájomnej harmónii, lahodiace oku a ponúkajúce množstvo vizuálnych podnetov. Samotnému predstaveniu predchádzalo dramatické antré – hudobné číslo francúzskeho šansónu v podaní famóznej Lenky Škulovej.
Po hereckej stránke treba vyzdvihnúť výkon Lídy Heger Šťastnej v postave Pierrette, ktorá bola veľmi uveriteľná a presvedčivá. Postava babičky dobre vystihla komické repliky, no chýbalo jej trochu prejavu nálady z toho cherry čo vypila. Veľmi oceňujem Miriam Masarovičovú v postave slúžky Luisy, jej uvoľnený až civilný prejav a nenútenosť boli očarujúce. A kontrapunkt v podobe slovenčiny inscenácii prospel a oživil ju (ako jedna z dvoch postáv totiž hovorila iným jazykom). A veľké bravo pre Marii Kovářovou za postavu Gaby, ktorá excelentne zvládla množstvo textu a priehršť najrôznejších emócií.
Predstavenie opäť uzavrel francúzsky šansón, po ktorom nasledoval dlhotrvajúci potlesk premiérového publika. Na prekvapenie organizátorov ich prišlo ďaleko viac ako očakávali a sála bola takmer plná. A verím, že nik neodchádzal sklamaný, keďže či už hra, alebo príjemný personál skvele pripraveného divadelného bufetu zanechali dobrý dojem. Snáď len do budúcna naučiť publikum prísť skôr, aby predstavenie nezačínalo s meškaním. Prajem Vlasteneckej omladine veľa spokojných divákov a tvorivých síl do ďalších rokov.