HAŠLEŘENÍ
MARTINA PFEFFER – HAŠLEŘENÍ
aneb Narodila se nová režisérka!
Dovoluji si parafrázovat úvod článku, který napsala do VSL v listopadu 2005 právě Martina Pfeffer jako reakci na hru Hermanna Bahra “Koncert” v režii Petry Kalouskové. A jak se říká, “čas oponou trhnul” a po 14 letech můžeme směle napsat to samé! Uvést hru se zpěvy k poctě Karla Hašlera a zároveň připomenout 100 let výročí Československa byl záměr vedení divadelního spolku Vlastenecká omladina. Záměr jistě bohulibý! Ale!? Nebylo kde brát! Uctít Karla Hašlera a promítnout jeho život na jeviště, to už ztvárnili jiní divadelníci. Toto však neodpovídalo našim odvážným představám.
Když byla oslovena Martina, o které se vědělo, že umí psát, má smysl pro humor a důvtip, aby se tohoto úkolu ujmula, tak se velmi bránila s odůvodněním, že v tomto směru nemá žádné zkušenosti. Což byla pravda! Dala se však přesvědčit, celou hru napsala a vybrala vhodné písničky, které k ději navlékala jako korálky na šňůrku. Že to nebylo snadné, je nabíledni. Její vytrvalost se ale vyplatila a v tandemu s Janou Kolencovou coby hudební režisérkou a s podporou všech zúčastněných se dobrá věc podařila. Navíc se ukázalo, že Martina je skutečný režisérský talent a její přístup a příprava byly skvělou ukázkou, jak jednat s hercem (což není snadné!) a organizačně vše zvládnout do nejmenšího detailu. Hudební aranžmá Jany Kolencové nabídla na Hašlerovy písničky nový, neotřelý pohled. Přiznám se, že já sám jsem měl obavy, jak tento nový muzikál divák přijme. Díky nadšení všech herců a usilovné práci Martiny, která trpělivě vysvětlovala svou představu a byla ochotná naslouchat i radám zkušených hereckých harcovníků, se ale již na zkouškách ukázalo, že se klube něco nevídaného! Herce a všechny, co se na tomto díle podíleli, to začalo bavit.
Tak se stalo, že premiéra ve Vídni i derniéra v Boleradicích byly diváky odměněny dlouhotrvajícím potleskem ve stoje. Co více si může autor, herec i režisér přát, než vidět rozzářené oči spokojeného diváka. Derniéra byla umocněna nádherným duetem Jany Kolencové a Dominiky Stanislavové při interpretaci závěrečné písně “Ta naše písnička česká”, která mnohým divákům vehnala do očí slzy dojetí… Co říci závěrem? Díky Martino!
Vlastislav Janča
„Vendelín“ z HAŠLEŘENÍ
Hašleření: Derniéra v Boleradicích
Poslední představení je vždy zvláštní a jedinečné. Herci vědí, že se již nevrátí příležitost předvést všechno to, co se za měsíce namáhavého studia, večerních zkoušek a únavného dojíždění naučili. Že mají poslední příležitost vklouznout do svých rolí, být na chvíli někým jiným a navodit iluzi světa, do kterého přivádějí diváka. Boleradické divadlo je pak výjimečné. Je malé, ale má atmosféru profesionálního divadla, kam chodí diváci svátečně nastrojení. Boleradičtí divadelníci jsou už deset let přátelé Vlastenecké omladiny a pro nás Vídeňáky je svátkem hrát pro boleradické publikum, které se za tu dobu řadí mezi naše fanoušky.
HAŠLEŘENÍ aneb V Praze bejvalo blaze jsme tam hráli 6. října 2019 naposledy. V roce 2018 jsme tento autorský muzikál z prostředí staré Prahy nastudovali pro Vídeň k 100. výročí vzniku Československa. Derniéra pak byla uctěním památky 140. výročí narození velkého skladatele, herce a písničkáře, vlastence Karla Hašlera. 6. října byla neděle a při odpoledním představení obsazují první řadu chovanci z domova pro postižené v nedalekých Kloboukách. I oni už nás znají a my víme, že přímo milují představení s písničkami. Já jsem tentokráte prožívala Hašleření na balkóně u techniků, a tak jsem měla dobrý přehled o všem, co se dělo jak na jevišti, tak i v hledišti. Cítila jsem, jak proudí energie z jeviště do publika a naopak, jak diváci souzní s herci, slyšela jsem, jak se smějí každé pointě a jak radostně zpívají refrény, které znají.
Náš muzikál byl autorkou Martinou Pfeffer koncipován tak, aby nakonec zazněly Hašlerovy všeobecně známé pochody, které byly podtrženy skvělým vystoupením mažoretek. Celý jejich výstup sledovalo publikum se zaujetím a tleskalo ve stoje do taktu. Když pak na scénu přišla režisérka Martina a zazněly první tóny všem dobře známe písničky, kterou nádherným dvojhlasem zazpívaly naše dvě zpěvačky, diváci ztichli a prožívali s dojetím tu naši drahou melodii, naši písničku českou. Když se pak herci ukláněli a diváci znovu burácivě tleskali, zpozorovala jsem, jak se i zdeformované ručičky jednoho z postižených snažily tleskat a projevovat nadšení.
V tu chvíli jsem si uvědomila, že to nebylo pouze divadlo, které zaujme a pobaví diváka na pár hodin, ale že tohle představení mělo ještě i jakousi vyšší hodnotu. Oslovilo duši a dotklo se srdce, dalo pocítit radost, vděk a hrdost na svůj národ. Po návratu před českou školu ve Vídni jsem hercům řekla, že ten večer mohou usínat na vavřínech…
aVa