SATURNIN
Je čtvrtek, blíží se půlnoc, ale přišla jsem z divadla a já mám chuť rychle zapsat, jaké to bylo. Slíbila jsem, že když se mi to bude líbit, napíšu článek, jinak zůstanu zticha. A tak mi nezbývá, než začít psát – tvrdit, že se mi to nelíbilo, by byla lež jak hrom. Velmi často chodím do divadel a kin se smíšenými pocity. Jsem abych tak řekla surový realista a víry v to, že bude všecko v pořádku, je ve mně pramálo. A Saturnin – kolikrát jsem ho četla? Stokrát? Doma jsme ho citovali, celé odstavce z něj znám doslova. Hlavně ony humorné pasáže, z nichž vlastně sestává celá kniha. Ze situačního humoru, který je jemný, úsměvný, slušný a přesto zábavný. Viděla jsem i film, ale i když není špatný, nadšená jsem z něj nebyla. Tak co z toho udělá Vomladina? Už s nimi mám dlouho vskutku dobré zkušenosti, ale Saturnin…? Ale co naplat – čtvrtek přišel a já usedla v hledišti.
Čtěte dále pod galerií.
A setkala se s panem Jiřím, který odpovídal mým představám. A s doktorem Vlachem, Saturninem, dědečkem, prostě se všemi, včetně tety Kateřiny, jako by je vlastnoručně vybral pan Jirotka. Skoro jsem čekala, že když ne doktor Vlach, tak Saturnin „rozdělí“ koblihy přímo z jeviště. Ve většině divadelních představení, i těch profesionálních, se vždycky najde slabé místo. Ale ať jsem hledala, jak jsem hledala (moc času jsem neměla, protože mě zcela upoutal děj na jevišti), je to celistvý kus, za který by se žádný profesionál nemusel stydět. Chytré řešení přestaveb za pomoci „forbíny“, taneční čísla čtyř roztomilých, vtipných charlestonových tanečnic a dalších tanečníků, písničky „z mých mladých let“, hodící se právě do doby, kdy se děj odehrává… Ne, nevěřte mi ta mladá léta doslova, W+V jsem zažila už jen ve filmech.
Bavila jsem se, jak už dlouho ne. Autoři textů vložili hercům do úst slova pana Jirotky, ba dá se říci ne slova, ale „doslova“, takže kdo zná Saturnina jako knížku, už věděl předem, co bude následovat. A těšil se na to, jak to zahrají. Když tak nad tím uvažuji, řekla bych, že divák, který viděl nejdříve toto představení a teprve potom si přečte poprvé Saturnina pana Jirotky, mohl by klidněnabýt dojmu, že nejprve zde byla hra a pak teprve kniha. Že pan Jirotka „obalil kostru“ divadelního příběhu dalšími příhodami a vytvořil knihu. Autoři scénáře odvedli vynikající práci a herci dílo úspěšně dovršili.
Dalo by se napsat spousta dalších slov chvály. Ale myslím, že jednotlivé výkony herců i tanečníků ocení i jiní, takže mně zbývá jen říci na závěr: Děkuji za krásný večer, milá Vomladino! Myslím, že by z Vás všech měl pan Jirotka radost!
AK
Saturnin: Hostování v Boleradicích
Jako každý rok, tak i letos, se zúčastnil náš divadelní spolek Vlastenecká omladina s komedií Saturnin jarní přehlídky amatérských divadel v Boleradicích na Moravě. Vždy se na tato představení těšíme, já o to víc, že jsem letos hrála poprvé, a to tetu Kateřinu. Přípravy byly veliké, protože Boleradičtí patří k velmi náročným divákům. Naši technici v čele s Viktorem Vaďurou již brzy ráno vyrazili, aby stihli postavit kulisy na naši odpolední zkoušku. My dojeli po všech peripetiích se zpožděním. I nám se vymstilo – Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí… – měli jsme velmi málo času na přivítání se. Avšak Boleradičtí nás náležitě uctili, jak jinak než pohárem dobrého vína, typickým pro tuto oblast Moravy. Byla nám představena nová předsedkyně spolku a po krátkém seznámení jsme museli začít zkoušet na jevišti – Každá zahálka škodí a komu se nelení, tomu se zelení.
Celé divadlo je v Boleradicích jiné, mnohem menší než ve Vídni. Teprve teď začal velký mumraj v dámské šatně. Tanečnice a herečky se tlačily u zrcadel, aby se nalíčíly, učesaly, náležitě připravily. Do toho zaznívaly pokyny inspicientky, kdo má nastoupit na jeviště. Dovedete si představit, jaký to byl chaos. Při generálce jsme vyladili poslední detaily techniky, světla, zvuk, oponu, bílou revuálku a napjatě čekali na půl osmou, kdy začínalo naše představení. Mezitím se divadlo hemžilo diváky, bylo vyprodáno. Po obou stranách každé řady byly přidány židle, diváci seděli i na balkoně, kde je stanoviště techniků.
Je půl osmé, poslední zvonění a na jeviště vchází doktor Vlach a Vypravěč. Rozbíhá se poslední představení našeho Saturnina, které jsme v potu tváře nazkoušeli. Všichni dáváme ze sebe maximum, hrajeme pro potěšení nejen diváků, ale i sebe. Vše běží jako po drátkách. Nápověda nemá co napovídat, všichni jsou perfektní. Divákům se naše hra líbí, stejně tak tanečnice a tanečníci. Až téměř na konci představení přichází malé drama, tanečnice nám nezatáhly revuálku, aby mohl v klidu odejít dědeček a já, jako teta Kateřina si sednout za stůl a čekat na doktora Vlacha. Tak jsem seděla spolu s dědečkem na jevišti, majíc pocit, že tam v tuhle chvíli nepatřím, stejně jako dědeček v noční košili. On už tam být neměl, přemýšlel jak odejít a dostal nekontrolovatelný záchvat smíchu a smáli se i diváci. Věřte nevěřte, byla to prekérní situace, ale nakonec se vše vyřešilo a my mohli pokračovat s doktorem Vlachem v závěrečné scéně.
Na konci představení nás čekal nekonečně dlouhý potlesk, všichni kolegové a kolegyně odvedli skutečně perfektní výkon hodný profesionálů. Aplaus diváků byl důkazem. Anička a Viktor Vaďurovi měli šťastnou ruku při výběru herců a my jim děkujeme za důvěru, kterou v nás vložili. A doufám, že jsme je nezklamali. Divadlo v Boleradicích má velmi příjemnou atmosféru, vděčné diváky a milé kolegy z divadelního spolku. Už se těšíme na další, listopadové hostování. A vy, naši vídeňští diváci, se těšte také, na podzim uvedeme komedii Dva na kanapi, která je plná vtipných scén a zápletek.
Ella Hrubá, alias teta Kateřina