Sotva jsme se zotavili z divadelního soustředění, už následovala další akce – a pro mě další premiérový zážitek. Ve dnech 12. – 14. srpna se Vlastenecká omladina vypravila sjíždět na raftech a kánoích Lužnici. Organizace se již tradičně ujali pán kapitán Vlastík se starostlivou Maruškou. Já osobně jsem na vodě nikdy předtím nebyla, takže jsem byla veeelmi zvědavá, jak to celé bude probíhat, kolikrát se vykoupu a jak velká mi pak bude zima. Ovsem potěšilo mě, že v této situaci nejsem sama a že pojede víc nováčků, např. Lída, Žaneta a Gabča. My nezkušeni jsme se samozřejmě nahlásili do raftu, zkušení dobrodruzi jako Vlastík, Pickering (Tomáš) a Freddy (Jirka) s partnerkami si zamluvili kánoe.

V penzionu Příběnice jsme se postupně scházeli během pátečního odpoledne. Já s Andrejsovými jsme dorazili mezi posledními, když už byla zábava celkem rozjetá. Nadšené vítání vystřídal údiv nad tím, kolik se nás to sjelo! Bylo nás opravdu nepočítaně! Některé lidi jsem ani neznala. Večer jsme strávili pokojně v místní restauraci, většina lidí u obligátního smažáku, někdo se taky nechal překecat na kakao s rumem. Aby vody VOmladiny nebyly tak poklidné, dověděli jsme se v průběhu večera vzrušující novinku – Erika bude následovat Janu Eichlerovou a za necelý rok se stane vdanou paní. No to se muselo zapít, stejně jako svátek Jindry. Kolem půlnoci už byly zhruba dohodnuté poslední drobnosti ohledne raftů a ačkoli se skoro nikomu do postele nechtělo, myšlenka na vstávání o pul sedmé nás na kutě přímo zaháněla.

V sobotu ráno jsem otvírala oči s nadějí na krásný, slunečný, letní den. Tato naděje trvala přesně jednu vteřinu, než jsem se podívala z okna na ten liják venku. Ach jo! To teda neslibovalo nic dobrého. Ale naděje umírá poslední, vždyť vyjíždět se mělo až kolem deváté, tak jsme mohli doufat, že se počasí trochu umoudří. A opravdu – během snídaně déšť téměř ustal a tak jsme mohli podle plánu vyjet k přístavišti, kde už na nás čekaly objednané rafty a kánoe.

Nás, vodou dosud nepoznamenané zelenáče, čekal před odplutím ještě křest. S obavami jsme hleděli na ledovou vodu a báli se nejhoršího. Jak se nám ulevilo, když jsme zjistili, ze křest nespočívá v hození do vody, ale naopak zahřátí se ohnivou vodou zevnitř. To pak člověk i snázeji přežije ten následný plácanec pádlem po zadku. Většina 16-kilometrové trasy byla, jak my VOdáci z VOmladiny říkáme, VOlej, takže jsme si celkem mákli, museli jsme pádlovat skoro celou dobu. Jezy se střídaly – některé se daly sjet, někde jsme museli rafty přenést. Cesta probíhala celkem v klidu, jen naši kanoisti si sem tam do loďky nabrali vodu. Dlouhou chvíli na voleji jsme si krátili souloděním a zpíváním všech možných a nemožných písniček a občasným závoděním.

Menší krize přišla těsně před obědem. Dostali jsme se ke šlajsně, která byla jak stvořená pro kánoe, ale příliš úzká pro naše rafty. Když jsme rafty přenesli dolů, museli jsme se do nich ještě celkem složitě dostávat přes divokou vodu a zákeřné kameny. Situaci nám ztížili cizí šílenci, kteří sice shora viděli, že úzký průjezd je zablokovaný několika rafty, a přesto se spouštěli dolů a naráželi do nás. Někteří se po nárazu od kánoe tak tak udrželi na kluzkých kamenech. Náš raft se navíc tak blbě odrazil do kamenů a ještě ho vynesla voda přímo do Fritze Moritze, kterého jsme bravurně sestřelili celého do vody (a uctivě se mu za to omlouvali ještě večer).

To už jsme mysleli, že se do brzkého oběda v restauraci Harrachovka nemůže nic příhodit. Ale ouha. Těsně před restauračním přístavištěm se pořádně vykoupala posádka paši Viktora i sám kapitán Vlastík, kterému natekla voda i do barelu. A do toho začalo šíleně pršet! Pochopitelně byla Vlastíkovi a dalším lidem pořádná zima. V restauraci nastalo peklo. Ke břehům dorazilo několik výprav zároveň a ještě se do Harrachovky přiběhlo schovat mnoho lidí před deštěm. Na to všechno tam byli tři číšníci a jeden kuchař. Fronta až ven, chaos, hodinové čekací doby, obsluha fungující tak napůl… To už se i do řad VOmladiny vkrádala špatná nálada a reptání. Ale nepomohlo nic, hlad je hlad, v okolí nic jiného nebylo, tak jsme museli počkat.

Když po hodině a půl byla půlka lidí po jídle a půlka měla ještě hodinu čekat, došlo k rozdělení posádek. Dva rafty využily toho, že jejich posádky už byly po jídle a že přestalo konečně pršet, a vyrazily na cestu trochu dřív. Bez úhony dorazily zpátky do penzionu a vyhlížely ostatní. Asi po hodině začali přijíždět ostatní. Zjišťovali jsme, jak zvládli cestu: kromě již zmiňovaných koupelí praskla Vlastíkovi loď, plukovník Pickering se s kánoí někde zapříčil mezi kameny a až za pomoci Jirky se dostal ven, Jindra si o kameny úplně dobila nohy…. a to je naštěstí snad všechno. Snad jsem na žádnou kuriózní nehodu nezapomněla.

Po důkladné sprše si mnozí pochutnali na kančím guláši a protáhli tělo u zábavného volejbalu. Mezitím se rozpoutalo zoufalé hledání chybějící vesty. Všichni prohledávali pokoje i okolí penzionu, když asi po hodině stresování někdo přišel na to, že Maruščin brácha vlastně žádnou vestu neměl, takže nic nechybí. Poté už volné, nespoutané zábavě nic nebránilo. Po setmění se rozdělal oheň a začal táborák, na kterém zároveň Alena oslavila narozeniny. Opeklo se mnoho špekáčků a pivo a víno teklo proudem. Většinu času se zpívalo, a to pod taktovkou Vlastíka a Luboše. Kolem půlnoci však dolehla krize celého dne a volných míst kolem ohně začalo přibývat. Poslední mohykáni táborák opustili kolem jedné.

V neděli ráno jsme si dali další kolo volejbalu, protože nás to v sobotu náramně bavilo. Během dopoledne se také domlouvaly plány na zbytek dne. Někteří už nás kolem oběda opustili, jiní se rozhodli pro návštěvu blízkého zámku Červená Lhota, známého z pohádek. Nakonec se tam překvapivě sešla skoro celá VOmladina. Shodli jsme se, že nás to dovnitř nějak neláká a místo toho jsme si dali krásnou procházku kolem jezera obklopujícího zámek. Počasí nám přálo, tak krásnější počasí toto léto snad ještě nebylo. Když jsme byli tak pěkně pohromadě, říkali jsme si, že bychom mohli udělat příjemnou tečkou za podařeným víkendem společným obědem. Bohužel bylo 30 Omladinářů pro místní restauratéry příliš velkým soustem. Po zjištění, že bychom si mohli vybrat maximálně ze dvou jídel, jsme dospěli k závěru, že budeme muset každý hledat štěstí a pokrm jinde a rozjeli jsme se na různé strany.

Ale nevadí. Vzpomínky na vydařenou vodu nám zůstanou a za pár týdnů se zase se všemi uvidíme ve Vídni.

Jana Vadura