Velikonoce 2020

Mám ráda lidi, jejich společenství a ráda chodím do kostela. Nejraděii mám ale kostel opuštěný, sama pro sebe, jen já a Pán Bůh. To se mi splnilo letos o Velikonocích.

Velikonoce, jako nejpřednější církevní svátek, bývají opředeny mnoha mýty a tajemstvím. Při bohoslužbě se čte o triumfálním vjezdu Ježíše do Jeruzaléma, který se připomíná na Květnou neděli. Následují obřady v týdnu – Poslední večeře, zrada a ukřižování, kterému pak v neděli Velikonoční kraluje Ježíšovo Vzkříšení. Křesťanský svět právě z něho čerpá sílu a naději. Každým rokem se konají velkolepé ceremonie a papež uděluje celému světu požehnání Urbi et Orbi.

Letos je však díky koronaviru všechno jinak. Žádné veřejné pobožnosti a přeplněné kostely, zůstala pouze možnost virtuálního sledování díky televizi, rádiu a internetu. Pro mě však tahle varianta není. Ráda chodívám do našeho venkovského kostelíka a ráda si podávám při obřadu ruce i s neznámými lidmi, s kterými si přejeme navzájem pokoj a mír. Sedávám vedle staříka Antona, s kterým po mši chodíváme na skleničku vína. Povídáme si přitom, co nám zrovna přijde na mysl a neděle tím dostává zvláštní punc. O letošních Velikonocích nám to bylo odepřeno. Protože jsem se ale dočetla, že kostely v době koronavirové zůstávají přes svátky pro věřící otevřené, vydala jsem se tam v neděli Velikonoční sama a v pravé poledne. Opatrně jsem vešla do prázdného kostela, kterým se linula tlumená hudba a uviděla nazdobený oltář. Šla jsem tedy dopředu, poklekla a ponořila se do slavnostní atmosféry, která mě obklopovala. Bylo to přesně to, co miluji – jen Pán Bůh a já. Letmo jsem ocenila, že si dal někdo s výzdobou oltáře hodně práce, aby se nahodilý návštěvník v kostelíku cítil vítaným hostem. Najednou zazněla z kazatelny, kde byl umístěn reproduktor, píseň skupiny Pentatonix „Hallelujah“ …

V tu chvíli jsem tam už nebyla sama. Byly tam se mnou radost, láska a naděje.

aVa

Fotka aVa: oltář v Chorherrn