Saturnin v podání Vomladiny

Je čtvrtek, blíží se půlnoc, ale přišla jsem z divadla a já mám chuť rychle zapsat, jaké to bylo.
Slíbila jsem, že když se mi to bude líbit, napíšu článek, jinak zůstanu zticha.
A tak mi nezbývá, než začít psát – tvrdit, že se mi to nelíbilo, by byla lež jak hrom.

Velmi často chodím do divadel a kin se smíšenými pocity. Jsem abych tak řekla surový realista a víry v to, že bude všecko v pořádku, je ve mně pramálo.
A Saturnin – kolikrát jsem ho četla? Stokrát?  Doma jsme ho citovali, celé odstavce z něj znám doslova. Hlavně ony humorné pasáže, z nichž vlastně sestává celá kniha. Ze situačního humoru, který je jemný, úsměvný, slušný a přesto zábavný.

Viděla jsem i film, ale i když není špatný, nadšená jsem z něj nebyla. Tak co z toho udělá Vomladina? Už s nimi mám dlouho vskutku dobré zkušenosti, ale Saturnin…?
Ale co naplat – čtvrtek přišel a já usedla v hledišti.
A setkala se s panem Jiřím, který odpovídal mým představám. A s doktorem Vlachem, Saturninem, dědečkem, prostě se všemi, včetně tety Kateřiny, jako by je  vlastnoručně vybral pan Jirotka. Skoro jsem čekala, že když ne doktor Vlach, tak Saturnin „rozdělí“ koblihy přímo z jeviště.

Ve většině divadelních představení, i těch profesionálních, se vždycky najde slabé místo. Ale ať jsem hledala, jak jsem hledala (moc času jsem neměla, protože mě zcela upoutal děj na jevišti), je to celistvý kus, za který by se žádný profesionál nemusel stydět.
Chytré řešení přestaveb za pomoci „forbíny“, taneční čísla čtyř roztomilých, vtipných charlestonových tanečnic a dalších tanečníků, písničky „z mých mladých let“, hodící se právě do doby, kdy se děj odehrává… Ne, nevěřte mi ta mladá léta doslova, W+V jsem zažila už jen ve filmech.

Bavila jsem se jak už dlouho ne. Autoři textů vložili hercům do úst slova pana Jirotky, ba dá se říci ne slova, ale „doslova“, takže kdo zná Saturnina jako knížku, už věděl předem, co bude následovat. A těšil se na to, jak to zahrají.
Když tak nad tím uvažuji, řekla bych, že  divák, který viděl nejdříve toto představení a teprve potom si přečte poprvé Saturnina pana Jirotky, mohl by klidněnabýt dojmu, že nejprve zde byla hra a pak teprve kniha. Že pan Jirotka „obalil kostru“ divadelního příběhu dalšími příhodami a vytvořil knihu. Autoři scénáře odvedli vynikající práci a herci dílo úspěšně dovršili.

Dalo by se napsat spousta dalších slov chvály. Ale myslím, že jednotlivé výkony herců i tanečníků ocení  i jiní, takže mně zbývá jen říci na závěr:
Děkuji za krásný večer, milá Vomladino! Myslím, že by z Vás všech měl pan Jirotka radost!

AK