Vzácný host na představení
Vlastenecké omladiny
„Oddací list“

Pan Jan Kačer, herec, režisér a legenda těch krásných pražských jar kolem roku 1968, tenkrát také tažný kůň kočáru bohyně Thalie v pražském Činoherním klubu, přijel do Vídně. Podruhé a jistě ne naposledy. Přivedly ho osobní důvody a také možnost vidět nějaké vídeňské divadlo.
Profesionální?  Ale jaké?  Je jich mnoho.  Ochotnické?  Je jenom jedno. Tak je to jednoduché! Malá komplikace nastala pouze v tom, co by chtěla vidět jeho vnučka Jozefina, jinak strážný anděl svého dědečka. Věřte ale vnučkám!

Profesionálního herce zajímá vždy nejvíce profesionální konkurence, ale bohužel Goldoniho "Mirandolina" v úpravě pana Turriniho, vedená pod názvem "Die Wirtin" v Theater in der Josefstadt asi nebylo to pravé ořechové, a proto přijede pan Kačer znovu, ale ne proto, aby tento kus viděl ještě jednou. Ani se mu nedivím, že nemá rád starou klasiku hrát v dnešním civilu. Sorry.

K uměleckému zážitku byla potom zcela adekvátní odřená pata pražského hosta, jako by jeho tělo dostalo strach z nedělního maratonu, kterým Vídeň v těchto dnech žila, a diskvalifikovalo se předem.
Nepovedený páteční večer zachraňovala jodová tinktura, náplast a trocha červeného vína. Strážný anděl Jozefina unaven zbaběle odešel spát.

Sobota ale měla být slavnostnější, včetně oběda v restaurantu pana Plachuty, neboť znají vůbec v Čechách Tafelspitz? Ne? Potom asi ani neví, co vařené zadní hovězí v polévce stojí!
Odpolední představení Vlastenecké omladiny "Oddací list" a následující premierové křepčení ve velké klubovně školy Komenského byla pro Jana Kačera třešnička na dortu. Cituji jeho slova: "Na profesionální divadlo se dívám jinak, protože ti představitelé to mají jako profesi, při  amatérském  divadle  to  ale  často jde víc od srdce, i když  třeba nemají tu hereckou rutinu profesionálů. Proto mi dal váš  "Oddací list" víc divadelní radosti než představení včera. A večer v klubovně byl velice milý."

V neděli přání pana Kačera vidět Rembrandta v Albertinu skončilo na zátarasech Ringu a jiných dopravních tepen Vídně kvůli vídeňskému maratonu. A tak jsme jeli ke kostelu, který je ve Vídni znám jako Wotruba-Kirche (hrozné, že já o něm vím méně než pan Kačer!) a potom oklikou do Prátru k tomu echt vídeňskému kolaříkovskému kolenu a k Budvaru. Konec vše napraví a grilované koleno i pivo nemělo chybu!
Tím skončila tato nečekaná návštěva a na nádraží již čekal rychlík směr Bratislava a tam hostování ND Praha s Donem Juanem. Dokonce i strážný anděl Jozefina přišel včas!
Sbohem a šáteček, třeba to nebylo naposledy...

Zdenek Homolka