Vlastenecká omladina hostovala v Rynárci
aneb
Když se podaří, co se dařit má...

Možná sami znáte ten pocit, kdy dny běží svým pomalým stereotypem, nabízejí nám jen chvíle vybarvené došediva a nuda se stala nejbližším společníkem... Tak to se nám, divadelníkům Vlastenecké omladiny, stává jen zřídka. Když jsme snášeli ještě rozespalí v ranních hodinách v sobotu 29. listopadu do přívěsu kulisy ze školního sklepa, tak jsme vůbec netušili, kolik nás o tomto víkendu čeká zážitků a překvapení.
Po naložení všech rekvizit jsme nevěřícně nastupovali do poměrně malého autobusu s obavami, jestli se tam i s naší doprovodnou psí smečkou vůbec vejdeme. Ale ejhle, při dobré vůli to šlo a my vyrazili, pěkně na sebe namačkaní, nohy pod bradou nebo nasměrované do uličky mezi sedadly, ale s výbornou náladou směr Rynárec, do malé vesničky na přelomu jižních Čech a Českomoravské vrchoviny nedaleko Pelhřimova. Zdejší ochotníci nás pozvali na hostování s aktuální komedií Úžasná svatba, která už ve Vídni sklidila velký potlesk.
S rynáreckými ochotníky jsme si padli do oka při jejich květnovém vystoupení na našich domácích, vídeňských prknech. Spojuje nás výběr podobného repertoáru, nadšení pro divadlo a dobrá parta. A Rynárečtí nezklamali: Uvítali nás po pětihodinovém autobusovém utrpení, kdy jsme v skrytu duše záviděli všem krátkonožcům,  výbornou knedlíčkovou polévkou jako od maminky, kterou vystřídaly další dobroty. A věřte mi, hned od začátku nás hřála nejen již zmíněná polévka, ale hlavně starostlivost a péče našich hostitelů.
Večer byl divadelní sál pěkně zaplněný a naši herci odvedli skvělou práci. Napětí a tréma je opustila  již po vídeňské premiéře a snad právě proto si mohli opravdu vyhrát. Atmosféra byla uvolněná a plná veselí od samého začátku, kdy si dovolil vedoucí rynáreckých divadelníků malý žert s publikem: představil naši Eriku alias Kudrlinku a Matesa jako simultánní tlumočníky textů do češtiny. Obecenstvo žertík velmi brzy prohlédlo a když se pak krátce na to Tom nenechal vyvést z míry domněle zamčenými dveřmi, které se zrádně otevřely a pokračoval neochvějně ve svém textu: „Není úniku, dveře jsou zamčené!“, propukl v hledišti smích, který byl výborně zahranou hrou přiživován až do závěrečných ovací.
A dobrá nálada, seznamování a přátelení pokračovaly při muzice do časných ranních hodin. Ze zákulisí vám jen prozradíme, že z Vlastíka, který ke své škodě dobrovolně vyměnil pohodlnou postel ve vzdálenějším útulku za vlastní nafukovací matraci umístěnou v prostorné šatně přímo na místě, se kolem čtvrté hodiny ranní stal potencionální vrahoun, zpočátku marně vyžadující ukončení našeho velkolepého večírku. Nebojte se ale, všechno dobře dopadlo, a tak jsme v neděli v poněkud unavenějším rozpoložení, ale v plném počtu zase nastoupili do čekajícího ultra „Kuschelbusu“ a vydali se na cestu domů.
Konec našeho víkendu? Ale kdepak, dobrodružství pokračovalo! Sice jsme si původně představovali nedělní návrat laděný předvánočně s návštěvou adventního trhu ve Weitře, ale jelikož měl s námi náš vzpurný šofér jiné úmysly, odevzdali jsme se svému osudu. A ten zasáhl! Hned za hranicemi nás zastavili rakouští policisté, kteří si nás kompletně i s autobusem zvážili a zjistili, že máme nadváhu 750 kilogramů! Né, na vině nebylo víkendové přecpávání všemi nachystanými dobrotami, nýbrž náš dopravce, který nám asi přistavil autobus pro školáky. Za normálních okolností bychom tuto skutečnost považovali za kompliment, ale naše zkroucené nohy se začaly citelně hlásit! Ovšem incident měl i jiné následky! Pár vyvolených, kteří byli navíc vybraní na uložení rekvizit a těžké postele do sklepa školy, putovalo po zaplacení pokuty dál autobusem s přívěsem do Vídně a devět nešťastníků bylo „vyloděno“ v Drasenhofenu s neurčitým osudem a příslibem náhradního odvozu. Nakonec se ukázalo, že to pro ně byla zábava navíc, protože se kvůli čekání odebrali do jediné hospody u cesty, Vlastík a Zdeněk s příznačným příjmením Anděl vytáhli kytary a spustili všechny písničky, co znají, za vydatné pevěcké podpory všech dalších čekatelů. Hostinský i hosté byli potěšení, pilně aplaudovali, svařené víno teklo proudem, a když přijel náhradní autobus, šlo veškeré osazenstvo ztroskotancům zamávat na rozloučenou. Myslím, že jsme ten večer velmi napomohli porozumění mezi národy!
Jak tedy sami uznáte, víkend to byl vskutku náročný, plný překvapení a hlavně dobré nálady. Ukázalo se, že Omladina i v nepřízni drží pohromadě a i ty méně příjemné skutečnosti bere s humorem. Rynáreckým ochotníkům-kamarádům ještě jednou za všechno mnohokrát děkujeme. Celé hostování neslo pečeť písničky Michala Davida, která v Rynárci zazněla: Když se podaří, co se dařit má, tak je přece krásně na světě...

                                                                                                                        MaPf-aVa