Návštěva Juana ve Vlastenecké omladině

Neměli byste pro mě sto dukátů? Nepotřebuji českou stovku ani  stoeurovku, ale opravdové dukáty, nejlépe španělské, zlaté! Né, já nejsem sběratelkou starožitných mincí či kuplířkou se vším, co se třpytí. Já je potřebuji pro Juana! Seznámila jsem se s ním  v sobotu 10. listopadu na jevišti divadelního sálu školy Komenský a řeknu vám, milé dámy, nejen, že ihned zahřál každé srdíčko něžného pohlaví, když zazněly první tóny z Písničky pro Kristýnku, ale celé dvě hodiny nás spolu s dalšími aktéry pobavil svým vtipem a ukázkou pravého romantika, který se stal už téměř podpultovým zbožím. Celá věc má ale jeden malý háček! Nejen, že Juanovo srdce patří jiné - mladé, krásné a půvabné dívence Kristýnce - ještě k tomu je to zfalšovaný Španěl, protože ho náš miláček-režisér Zdeněk Homolka přivezl na vídeňská prkna  spolu s herci Vlastenecké omladiny z domovských Čech ve hře Sto dukátů za Juana od Vladimíra Dvořáka. Ale nevadí, falešný, zato na dvě hodiny jen pro nás!

Juan alias pan učitel na reálném gymnáziu školy Komenský Mag. Milan Rovenský  spolu s letošní maturantkou na téže škole Laurou Di Centa alias Kristýnkou měli svoji omladinářskou premiéru a hned sklidili velký potlesk. Milan nebyl vášnivec a sukničkář, jak bychom od španělského milovníka očekávali,  nýbrž umělec v proplouvání divokého života s čistou láskou jen k té jedné vyvolené. A vynikající zpěvák a kytarista. Přiznejte se, kdo z vás přítomných si s ním pobrukovalo známé evergreeny?! Laura byla zase půvabná služka pod pevným vedením, která svojí skrytou nevinností a  šarmem dokázala očarovat kostelníka, vysloužilého vojáka i  upovídaného milovníka žen.  Inu, nevinnost sama!

Jeviště oživily i tři malé hvězdičky – dcerka pana školníka Míša Novotná, přímo andílkovský bloňďáček Niko Thiel a rošťácký syn naší herečky Jindřišky, Tomáš Moriz. Svojí přítomností dokázali oživit a rozveselit celou scénu. Snad jsme v nich probudili správnou komediantskou či divadelní chuť na další velké role. Velice nás potěšilo, že naše nováčky  přišla podpořit spousta kamarádů, spolužáků a žáků ze školních lavic a nám  tak omládlo naše publikum, které zaplnilo téměř celý sál.

Režisér Zdeněk Homolka je na hlasité ovace již zvyklý: Jak ve výběru repertoáru, náročné režii, autor nádherné jevištní scény (švadlenkovské umění a podjevištní našeptávání raději přenechal svojí partnerce a  pravé ruce Jiřině), tak i jako zkušený herec nás pokaždé dokáže pohladit u srdce a přesvědčit, že divadlo je opravdu jeho největší láska. Námi Omladináři je pro svůj multitalent a bohémství milován a obdivován láskou čistou jako křišťálová studánka. A aby mu nenarostl „pršinos“, tak se snad proto vždy záměrně obsazuje do rolí zhrzených a odmítnutých milovníků, tentokrát jako vysloužilý voják Pankrác.

Na scéně jsme viděli i celý výkvět VO. Tobrmanovi již ve Sluhovi dokázali, že manželské dialogy jim opravdu sluší, a tak tomu bylo i tentokrát v roli potulných loutkařů. Vlastík Janča se předvedl již ve standartní roli, jemu vždy jakoby na míru ušité. Ptáte se v jaké? No přeci v roli vášnivého svůdce, i když pravda, tentokráte trochu mnohomluvného. Jindřiška Morizová  nás zase přesvědčila, jak jí svědčí role roztoužené manželky, prahnoucí po lákavých dobrodružstvích. Jirka Čech se osvědčil jako honosný pán a náš skoronováček Venan Malý se postupně na jevišti otrkává a začíná předvádět svůj skvělý herecký potenciál. Mně osobně se zalíbili František Kalousek a Petra Pěšková. František v roli žebráka byl tak přesvědčivý, že neplánovaně obohatil naši kasičku, když vyžebral během představení s naprostou suverenitou chudáka celých 2,70 euro! Talent se opravdu nezapře a  tím pádem může počítat s kandidaturou na funkci pokladníka! To  Petra v roli upovídané a rázné manželky se na jevišti tak přesvědčivě rozčílila, že jsem nevěřila svým očím/uším. Doufejme jen, že její herecký talent ponechá na divadelních prknech a né doma v kuchyni!

Dvouměsíční přípravy, spousta darovaného volného času a hlavně nervičky pana režiséra byly odměněny velkým potleskem od spokojených diváků. O to víc mě těší, když se mi jedna divačka po představení svěřila, že kvůli našemu divadlu odmítla návštěvu ve Volkstheatru. Já jen doufám, že se najde spousta takových, kteří se s námi rádi pobaví, přimhouří oko nad nějakým přebrepnutím či zádrhelem a zůstanou nám i nadále věrní.
V dubnu  nashledanou!                                                            

Martina Pfeffer      
12.11.2007      

pozn.: článek bude doplněn fotografiemi