Jezinky bezinky aneb Dobročinnost nezná mezí

V sobotu 14. dubna 2007 nás herci z Vlastenecké omladiny pozvali do divadelního sálu školy Komenského na bezinkové vínko. Ne ne, nejednalo se o žádnou ochutnávku vín (zaplať Pánbůh, jak se později ukázalo). Vínko servírovaly dvě staré dámy na divadelním pódiu v poněkud morbidní kriminální komedii Jezinky bezinky od Josepha Kesselringa v režii slečny režisérky Petry Pěškové.

Dvě velice kouzelné starší dámy z newyorského Brooklynu padesátých let, dokonale namaskované, o nejméně deset let zestárlé Olinka Worringová a Anička Vaďurová, představovaly velice přesvědčivě zbožnost a dobročinnost samu v pozemské podobě. A ze samé dobročinnosti „ulevovaly“ již postarším pánům, kteří neměli rodinu a možná je tak trošku omrzel svět, zkrátka, jak ony samy o nich prohlásily – kteří byli jako ta opuštěná „hruška v poli“. Milé dámy jim dopřávaly domácí bezinkové vínko s příchutí arzénu a špetkou ciankáli, tedy pořádný dryják. A jelikož to byly dámy velice zbožné, svým dvanácti obětím vystrojily i řádný pohřeb, jak se sluší a patří na spořádané paničky – ve svém sklepě! Jak Olinka, tak Anička byly dokonalé: milé, přívětivé, obětavé - zkrátka tak, jak je známe i v civilu. Jen nevím, nevím, jestli Olinku můžeme ještě pustit jako šéfovou do bufetu k rozlévání nápojů – hrála tak přesvědčivě, že bych jí její morbidní úmysly rozhodně uvěřila!
Dámám nevědomky pomáhal jejich bláznivý synovec Teddy. Michal Vlasák, dvoumetrový velikán s hlasem jako zvon byl pro tuto roli jako stvořený. Vždycky, když vylezl se svojí trubkou, zasalutoval a zařval: „Pozór!“, okamžitě vykouzlil úsměv u každého diváka. Ovšem také nenechal žádného blaženě vyspávat na sedadle!

Milé dámy se ovšem se svým koníčkem nijak netajily, když na jejich spády  přišel jejich synovec Mortimer alias Peter Kubela, divadelní kritik, kterého čerstvá mrtvola schovaná v truhle poněkud vyvedla z míry.

Petra jsem si už oblíbila jako hrobníka ve hře Tenkrát v San José, kde přestože beze slova odtahoval a zatahoval oponu, dokázal rozesmát celé publikum. I tentokrát tomu nebylo jinak. Petr se opravdu předvedl v celé své parádě. Je to opravdový talent od přírody!  Režisérka Petra ho nechala hrát ve své rodné řeči, tedy slovenštině. Je to poprvé v dějinách Vlastenecké omladiny a pro některé diváky to možná byl napoprvé nezvyk. Ale věřím, že početné slovensky mluvící obecenstvo tuto skutečnost vřele uvítalo.

Mortimerovou krásnou vyvolenou byla na divadelních prknech slečna Elena – osvědčená Katka Andrejsová - a já jen dodám, že to byla opravdová okrasa jeviště. Ať jako dokonale načančaná slečinka padesátých let, tak i holčina v růžovém pyžámku s natáčkami.
Režisérka Petra Pěšková si vybrala komedii poněkud pikantní, ale velice zábavnou. Já osobně jsem se smála od začátku až do konce a se mnou i téměř zaplněný sál. Ovšem sama na sebe si ušila bič: Musela do hry obsadit jedenáct mužských rolí! Zapojila tedy nejen omladinářské profíky, kteří svoje kvality prokázali i v malých rolích, ale musela se poohlédnout i po jednom gaunerovi, pastorovi, dvou policistech a jedné dobrovolné budoucí oběti. Naši nováčci byli pod vedením tanečních mistrů Vaďurovců „odvlečeni“ z pondělního tanečního parketu na herecká prkna, aby tam sklízeli svoje první herecké ovace. Všech pět poctivě a velice svědomitě zkoušelo, a tak obecenstvo jistě rádo přimhouřilo oči, když v některých částech muselo občas našponovat uši. Ale v herecké zkoušce rozhodně uspěli na jedničku.

Jak to všechno vlastně dopadlo?! Skoro jako v pohádce. Ten opravdový gauner byl dopaden, bláznivý bratránek odkázán do sanatoria Šťastný domov a Mortimer s Elenou zdědili krásný dům i s podzemním hřbitovem. A co naše světice? Jejich dobročinnost neznala mezí a než spadla opona, naskytla se dokonce i další „hruška v poli“!

Dodatek:

Obecenstvo velmi vstřícně reagovalo od samého počátku a jistě ocenilo i krásně naaranžované jeviště. Při děkovačce mohlo obdivovat i dvě dokonale vyrobené „mrtvoly“. Za toto vděčíme talentu a smyslu pro detail režisérce Petře.

Autor Joseph Kesselring reagoval tímto kusem na tehdejší módu hollywoodských autorů produkovat hororové příběhy plných mrtvol. V této komedii jim chtěl nastavit zrcadlo a celé téma odlehčit, zkrátka udělat si srandu. Tuto legraci objevil na Broadwayi  sám Jan Werich a přivezl ji do Čech. Sobotní vídeňské publikum ukázalo, že autora velmi správně pochopilo.

My Omladináři máme z tohoto úspěchu a závěrečného dlouhotrvajícího potlesku velkou radost. Protože bylo venku krásné počasí a my měli obavy, že budeme hrát před poloprázdným sálem, potěšilo nás krásně zaplněné hlediště a plná velká klubovna při následující zábavě o to víc. Znojemští hudebníci už jsou „naši“, hrají nám přesně to, co se nám líbí, a na závěr nám vždycky zahrají  tu naši Písničku českou. Musíme také zvlášť pochválit naše debutanty, kteří se statečně drželi a z kterých vyrostou ještě dobří herci!

Omladina má možnost hostovat s touto hrou kromě v Kroměříži i v Tišňově u Brna, takže po vídeňské premiéře budou následovat ještě dvě další představení.

Dostal se nám do rukou program ochotníků ze Starého Města, kde paní režisérka Marie Hrabcová mimo jiné píše:

„Ono je to sice určitá řehole vydržet celou tu dobu zkoušení a učení se textům. Ale kdo divadlu jednou propadne, tak u něj zůstane navždy! Je to droga, ale ne ta, co zabíjí, ale ta, co vede k seberealizaci, ke vzdělávání se, ke kamarádství, ke vzájemné opoře, ke slušnosti. Droga, která povznáší osobnost.“

Tohle přesně bych chtěla dát do vínku všem našim divadelníkům a hlavně našim nováčkům! A co Vám, našim věrným divákům? Jsme rádi, že Vás máme, vážíme si Vás a těšíme se na Vás na podzim!

Martina Pfeffer     
16.04.2007