Kdo to mluví z Vlastenecké omladiny?

Milá mrňata, děti a dospěláci,

ani si nedovedete představit, jaká je to paráda, mít oba rodiče herce. Tedy né ty opravdové, ale takové jako jsou všechny moje tety a strejdové z Vlastenecké omladiny. O zábavu je hned postaráno, ale dá to i fušku.

Poslední dobou chodil se mnou spát tatínek, maminka musela zkoušet. O ničem jiném se doma nemluvilo, než o Národním divadle. Já tedy nevím, ale když tohle slovo mámina uslyšela, celá zbledla a už si se mnou nechtěla dál prohlížet knížku a tak vesele mňoukat a chrochtat, jak to umí jen ona. Okamžitě si vzala svoji knížku a odříkávala nějaké nesmysly, kterým já absolutně nerozumím. Vždyť ta knížka nemá ani žádné obrázky!

Jednoho rána mě naložili do autobusu spolu s  tetami a strejdami z  Omladiny. Supéééér! A byla legrace, pořád se kolem mě někdo točil a dělal buci nebo ťuťu-ňuňu. Já jsem tedy zvyklá na pořádné konverzace, už je mi přeci jen čtrnáct měsíců a maminka je i učitelka, ale nevadí, hlavně, že se něco děje. Jeli jsme strašně dlouho a táta s mámou jen chtěli, abych buď spala, nebo papala. Ani jedno mě nebavilo, protože strejda Vlastík hrál hezky na kytaru a uznejte, no prospali byste takovou prima zábavu!? Když jsme konečně dorazili, tak jsme zase spěchali do takového velikanánského domečku, kterému říkali Národní divadlo. Jeden cizí pán o něm povídal a moji kamarádi jen tiše poslouchali a byli úplně očarovaní. Já jsem byla ráda, když jsme se konečně dostali na večeři, kde nám zase nějaký pán zástupce z divadla děkoval a přál spoustu úspěchů. Teta Anička mu také děkovala a stále opakovala: „Je to pro nás velká pocta stát na prknech, kde i Mozart dirigoval premiéru Dona Giovanniho.“ Asi budu muset brzy do školy Komenský, aby mi řekli, kdo je Mozart. Pak už jsem opravdu musela do postýlky do domečku-hotelu, který byl hned za Karlovým mostem na ostrůvku Kampa.

Druhý den to s maminkou nebylo k vydržení. Byla celá smutná, vůbec nemluvila, jenom o večeru a o trémě. Po snídani jsme odešli do jiného obrovského domečku, kterému zase pro změnu říkali Stavovské divadlo. Mně se tedy líbilo víc, protože bylo celé modré. Maminka si oblékla legrační obleky a začala si povídat na jevišti. Já jsem si na chvilku sedla s tátou do křesla, ale nikdo jiný tu nebyl. Tak proč se všichni tak strachovali a pořád naříkali: „To je hrůza, to je hrůza. To bude ostuda!?“ Pak se na to tatínek nemohl dívat a maminka se musela s námi povinně jít procházet do šílené zimy. Brrr.

Večer se všechny židličky zaplnily úplně cizíma lidičkama, zhasla světla a hned na jeviště vběhly moje krásné tety v kloboučcích. Jen švitořily a byly celé veselé. Jiné, než dopoledne. Potom jsem se už chtěla zase projít, protože maminka stejně přijde až po přestávce. Ale slyšela jsem, jak se všichni často a nahlas smáli. Po přestávce jsem se konečně dočkala maminky. Moc jí to slušelo a celou dobu pěkně povídala, dokonce už bez knížky. Na konci všichni tleskali a představte si! Můj táta mě vzal dokonce za maminkou na jeviště. Jů, to byla paráda! Hned se mi to zalíbilo, stát tak nahoře a tolik veselých lidiček před sebou. Jen mě štvalo, že jsem pak zase musela jít do postýlky s tátou, zatím co maminka s ostatními slavila. A hodně dlouho! Někdy je to pěkná otrava být ještě mrňouskem!

Když mě druhý den opět posadili do sedačky v autobuse, tak nikdo nezpíval, moji veselí kamarádi vypadali jako týden nezalitá kytička a jen spinkali. A tak i já jsem si něco sladkého nechala zdát. Ptáte se co? No přece až budu veliká, tak se stanu taky herečkou Vlastenecké omladiny!

Zážitky Júlinky Kubátové pečlivě zapsala teta     
Martina Pfeffer     
19.02.2006