Hašleření: Derniéra v Boleradicích (článek od Aničky Vaďurové)

Derniéra v Boleradicích

Poslední představení je vždy zvláštní a jedinečné. Herci vědí, že se již nevrátí příležitost předvést všechno to, co se za měsíce namáhavého studia, večerních zkoušek a únavného dojíždění naučili. Že mají poslední příležitost vklouznout do svých rolí, být na chvíli někým jiným a navodit iluzi světa, do kterého přivádějí diváka.

Boleradické divadlo je pak výjimečné. Je malé, ale má atmosféru profesionálního divadla, kam chodí diváci svátečně nastrojení. Boleradičtí divadelníci jsou už deset let přátelé Vlastenecké omladiny a pro nás Vídeňáky je svátkem hrát pro boleradické publikum, které se za tu dobu řadí mezi naše fanoušky.

HAŠLEŘENÍ aneb V Praze bejvalo blaze jsme tam hráli 6. října 2019 naposledy. V roce 2018 jsme tento autorský muzikál z prostředí staré Prahy nastudovali pro Vídeň k 100. výročí vzniku Československa. Derniéra pak byla uctěním památky 140. výročí narození velkého skladatele, herce a písničkáře, vlastence Karla Hašlera.

6. října byla neděle a při odpoledním představení obsazují první řadu chovanci z domova pro postižené v nedalekých Kloboukách. I oni už nás znají a my víme, že přímo milují představení s písničkami. Já jsem tentokráte prožívala Hašleření na balkóně u techniků, a tak jsem měla dobrý přehled o všem, co se dělo jak na jevišti, tak i v hledišti. Cítila jsem, jak proudí energie z jeviště do publika a naopak, jak diváci souzní s herci, slyšela jsem, jak se smějí každé pointě a jak radostně zpívají refrény, které znají. Náš muzikál byl autorkou Martinou Pfeffer koncipován tak, aby nakonec zazněly Hašlerovy všeobecně známé pochody, které byly podtrženy skvělým vystoupením mažoretek. Celý jejich výstup sledovalo publikum se zaujetím a tleskalo ve stoje do taktu. Když pak na scénu přišla režisérka Martina a zazněly první tóny všem dobře známe písničky, kterou nádherným dvojhlasem zazpívaly naše dvě zpěvačky, diváci ztichli a prožívali s dojetím tu naši drahou melodii, naši písničku českou. Když se pak herci ukláněli a diváci znovu burácivě tleskali, zpozorovala jsem, jak se i zdeformované ručičky jednoho z postižených snažily tleskat a projevovat nadšení. V tu chvíli jsem si uvědomila, že to nebylo pouze divadlo, které zaujme a pobaví diváka na pár hodin, ale že tohle představení mělo ještě i jakousi vyšší hodnotu. Oslovilo duši a dotklo se srdce, dalo pocítit radost, vděk a hrdost na svůj národ.

Po návratu před českou školu ve Vídni jsem hercům řekla, že ten večer mohou usínat na vavřínech…

aVa

 IMG_1294

IMG_1297