CO MI KORONAVIR DAL A VZAL
– článek od Aničky Vaďurové
– básnička od Olinky Worringové
– fotky od Jany Salotové a Kolencové
Protože bydlíme na vesnici na úpatí vídeňského lesa, tak je nám i v tomto čase nejrůznějších omezení a příkazů docela hej. Máme tu krásnou přírodu, pejska na procházky a každý den nás budí cvrkot ptáků a probouzející se příroda. Najednou žijeme s manželem poklidný život penzistů – poprvé a trochu udiveně. Žádné povinnosti, žádné akce, přípravy a organizace, a taky žádný vnouček! Zaplněný kalendář teď mlčí a život se jakoby pozastavil. Celý svět je ochromen a já už raději nestuduji počty nakažených a zemřelých. Nám v našem doupěti je však dobře, máme co jíst a jsme poučeni, když budeme doma a mýt si ruce, tak se nenakazíme. Venku i přes ohrožení nákazou všechno zdánlivě funguje, jak má.
Jen každý večer pláču. Pocházím z Uničova, který je už dva týdny v přísné karanténě. Lidé nesmí vycházet ze svých příbytků, rodiny s dětmi nesmí ani do parku nebo do vlastní zahrádky. Ale večer ve 20 h se odehrává den co den stejný scénář. Všichni se nahrnou do oken nebo na balkón paneláků a obyvatelé Uničova tleskají všem zdravotníkům, hasičům a policii, kteří zajišťují chod města. Někdo pak do potlesku pouští českou hymnu, všechno ztichne a nastane magická chvíle, která oživí srdce. Už není nikdo sám, jsme jenom my, ty pomůžeš mně, já zas tobě. Každý večer se vytváří mezi lidmi pouto, které je splétá do pevného společenství. Po odeznění státní hymny bývá ještě přídavek, pokaždé jiný. Karel Gott, Zdeněk Svěrák s písničkou Není nutno a dnes moje oblíbená Věra Martinová s nádhernou písní Já se vrátím. Lidé tleskají, volají DĚKUJEME a BRAVO a já slzím dojetím nad mobilem v ruce. Jsou to mí lidi, je to mé město, patří tam i mé srdce!
V tu chvíli si vybavuji citát: Miluj lidi, rychle se ztrácejí…
aVa
Naše členka Olinka Worringová napsala na téma koronavirus tuto básničku:
Korona svět smaží, každý se teď snaží!
Domů přijdou holčičky, umyjou si ručičky
dávají si pozor na to, nosík, pusu nechytati.
Děláš to moc správně zlato
chválí děti jejich tatík!
Na procházku dáme roušku s gumičkou na každém oušku
na ní auta, kočičky, šijí mámy, babičky.
I batole nosí roušku, dělá na nás bububu!
nečum a věř Babišovi, dej si něco pres hubu.
Školu nám teď zavřeli, co by řekl Komenský?
Učíme se přes computer, rozesílá učitel,
aby se to rýmovalo, jmenujme ho Rovenský.
HYGIENA – priorita akceptuje Riki, Ota
úzký profil alkohol – sterillium clasik –
teď pucuje dům i tělo Hausfrau i básník.
Neúprosná izolace objevuje vlohy lidské,
nečinnost je motivace! Co děláte, kdyz zavření jste???
S příkladem odpovědi na tuto básničky přichází naše dvě Jany – Salotová i Kolencová, toho času v home officu s dětskými i zvířecími miláčky:
“Zkombinovat dva plné úvazky, dvě školní děti a každodenní vaření pro čtyři osoby v jednom bytě není jednoduché. Přesto se nevzdáváme a snažíme užívat si malé radosti, třeba malý piknik na balkóně.”
“Jak je u mě zvykem, ani teď se rozhodně nenudím. Kromě toho, že se svým věrným pomocníkem každý den odpracuju spoustu hodin do práce, přemýšlím nad choreografiemi do listopadového divadla a stahuju novou hudbu do tanečních a na Čaje o páté.
Už se nemůžu dočkat setkání s kamarády, spoluherci i fanoušky. Jen ten pejsek pořád nemůže pochopit, že zrovna nemůžeme trávit tolik času venku jako dřív.”