Vlastenecká omladina slaví 125 let svého trvání

Možná si řeknete - OCHOTNICKÉ DIVADLO - na tom přece nic není! Naučit se něco málo textu se záchranným pásem v podobě nápovědy, pár zkoušek, kapka talentu. Hraní skýtá jedinečnou možnost vyzkoušet si být někým jiným, chovat se tak, jak se normálně nechováte a dělat věci, které většinou neděláte. Postupem času musí ale všichni potenciální herci a herečky své představy poněkud přehodnotit. Tak třeba zkoušky – jsou zapotřebí, a to citelně. Najednou se divadlo vloudí do průběhu všedního dne, odsává člověku všechen volný čas a vyžaduje oběti. Během nastudování nového představení procházíme všemi možnými etapami, které si žádají navíc také dovednosti jako šití, malování, zpěv, tanec a musíme si poradit i s technikou. Kdo však tohle akceptuje, komu závěrečný pocit při potlesku zamotá hlavu, kdo se cítí šťastným, když může spolu s ostatními něco vytvořit - ten se stává součástí malého zázraku.

Máme za sebou již 125 let cesty, která nebyla jednoduchá. Spolek zakládali lidé, pro které slovo vlast nebyla pouhou frází, ale svatým pojmem, který byl spojen s domovinou, s mámou a tátou, s rodnou půdou. Motivací našich předků v druhé polovině devatenáctého století bylo zachraňovat českého člověka před poněmčením, podporovat ho v jeho existenčním boji a zajišťovat mu ušlechtilou zábavu a kulturní vyžití. Obě světové války jak spolek, tak i českou menšinu ve Vídni citelně oslabily, ale přesto byli lidé i nadále ochotní brát na sebe oběti, jak dokazuje popis poválečné situace:

... Operetou „Naše Anči ráda tančí“ 9. prosince 1945 oslavila  Vlastenecká omladina své 60-tileté jubileum spolkového trvání. Divadelní kus byl v zimní sezóně dáván ještě sedmkrát. Hrálo se tehdy za velmi těžkých podmínek. Národní dům byl německou okupací a leteckým bombardováním napolo zpustošen. Kulisy, na které děravou střechou pršelo, byly většinou zničeny a zatékalo i do hlediště. V chladných dnech nebylo čím topit, a tak herci na jevišti mrzli a v hledišti seděli diváci v kabátech. Osvětlení každou chvíli vypadávalo a električky přestávaly jezdit. Návštěvníci přicházeli pěšky! A přece se hrálo a všichni se radovali, že mají zase české divadlo!

Dnešní VOmladina není ani velká ani malá, je zkrátka tak akorát. Ale hlavně není uzavřená. A dnes jako tehdy nás spojuje společná řeč, společné konání a společný zážitek -  ať již na divadle, na Čajích o páté, na tanečních, na výletech do neznáma, maškarním plese nebo na raftech na Vltavě. Energii do žil nám pak vstříkne atmosféra každého odehraného představení. Jste to vy, naše báječné vídeňské publikum, kdo nás vždy dokáže odměnit smíchem a potleskem.

Ochotnické divadlo se prostě dělá pro radost a potěšení – naše i vaše!

  
MaPf/aVa