Kdos českého, slovenského a PSÍHO původu, vem pádlo a hurá na vodu!
aneb VOmladina na Vltavě

Haf ve spolek!

Není pochyby o tom, že divadelní spolek Vlastenecká omladina překypuje rozmanitými osobnostmi. Ženami i muži mladšího i o něco méně mladšího data narození, disponujícími rozličnými zájmy a dovednostmi. Na jednu početnou omladinářskou komunitu se však stále zapomíná. A přitom její členové jsou všude, kde se něco děje. Najdete je na zkouškách i na výletech a na spolkových schůzích -  tam je jich často téměř stejně jako „obyčejných smrtelníků“! Je jich zkrátka… jako psů.

Zajímalo by Vás, kdo jsou oni? Tedy vlastně kdo jsme MY? No přece psi, nejlepší přátelé člověka! No a protože bychom se také rádi nějak prezentovali, rozhodli jsme se, že jeden z nás napíše článek o posledním výletu. Vzhledem k tomu, že jsem pes paní předsedkyně (a taky jsem absolvoval největší část výletu), jednoštěkně jsme se shodli, že článek nahafám já. Tak to jen tak na vysvětlenou a teď už k tomu, kde jsme byli a co se tam všechno událo.

To bylo tak: Jednoho krásného dne přišla Martina Pfeffer, jednatelka VOmladiny, s tím, že bychom zase mohli o prázdninách sjíždět Vltavu na raftech jako před sedmi lety. Ona sice říkala „jako loni“, ale to víte, pro nás psy vydá jeden kalendářní rok za sedm našich... Za sebe mohu říci, že jsem návrh akce přivítal nadšeným vrtěním ocáskem. Já mám totiž sporty vášnivě rád. Jen jsem byl zvědavý, jestli mě nechají pádlovat. Minule jsem totiž nemohl. Každopádně při hlasování o tom, zda by VOmladináři chtěli jet, jsem byl všemi čtyřmi packami pro.

Také jsem je všechny zvedl. Páníček a panička se divili, proč jsem se překulil na záda, tak jsem na ně štěkl, že přece hlasuju, ale asi mojí pesštině tak úplně  nerozuměli, protože mě začali drbat na bříšku. Naštěstí byla pro většina lidských i psích přítomných, takže vůbec nevadilo, že moje hlasující tlapky nezapočítali – Martinin plán byl přijat.

A jak se odhlasovalo, tak se taky stalo. V pátek 6. srpna jsme celí natěšení s páníčkem a paničkou nastoupili do auta a vyrazili směrem do Českého Krumlova. Cestou jsme se kochali krajinou, která je skutečně malebná – ubíhala za okny jedna radost. Najednou se krajina změnila v město a my byli skoro na místě, a to v milém penzionu Lobo.

Tam jsme se pěkně ubytovali a vyrazili do víru krumlovské zábavy, tedy na večeři do restaurace U dvou Marií. Tak jako několik dalších restaurací v historickém městečku, nabízejí i Dvě Marie celou řadu staročeských specialit s výbornými kostmi.

Jelikož jsem večeři absolvoval převážně pod stolem u nohou svých páníčků, nemohu nijak blíže popsat interiér restaurace. Vím jen, že se v místnosti rezervované jen pro nás sešlo tolik VOmladinářů, že jsme se tam skoro nevešli. Jen psů tam bylo pět a lidí nejméně sedmkrát tolik!

Vesele se jedlo, pilo a povídalo, hlavně o organizaci nadcházejícího dne. A došlo i na oblíbené hlasování – po němž jsme se rozhodli plánovanou trasu z Rožumberka do Krumlova, kterou jsme měli zdolat na raftech, kvůli dešti zkrátit asi o třetinu. A po úspěšném dohadování, statečně vedeném organizátorkou Martinou, jsme Dvě Marie opustili.

Ti vytrvalejší pokračovali v zábavě v jiných podnicích, ale já už jsem byl po náročném dni tak unavený, že jsem radši běžel zpátky do penzionu nechat si zdát o všech těch dobrotách, které jsem dostal ochutnat.

Druhý den  se ukázalo, že zkrácení trasy bylo dobré rozhodnutí. Ráno nás totiž čekalo počasí, že by kočku nevyhnal. Na vodu se tedy vydali jen ti nejodvážnější a i ti chvíli postávali na břehu a vyčkávali, jestli se déšť trochu neumoudří.

Neumoudřil, a tak jsme se rozhodli již déle nečekat a odpádlovat. Trochu nás  ovšem zmátlo, že jsme zpočátku byli na řece jediní, ale pak jsme se rozhodli nad tím nebádat a opřít se do pádel. Tedy… Já jsem tradičně pádlo nedostal. Tak jsem tedy seděl u paniččiných nohou, kochal se deštěm a poslouchal, jak osazenstvo raftu zpívá české a slovenské písně, nadšeně haleká vodácké „Ahoooj!“ na kolegy v kempech a ječí při projíždění jezů. Musím pochválit posádky všech čtyř VOmladinářských raftů, že byly šikovné a všechny jezy projely bez problémů. A to na ostatních raftech neměli jediného štěkajícího pomocníka – ostatní psi totiž zůstali s částí účastníků na souši, jestli se tak tedy promočenému městu dá říkat.

Naše rafťácké výkony trvaly asi tři hodiny, když jsme se rozhodli zastavit a občerstvit se. Zatímco minule všichni ocenili osvěžení v podobě chlazených koktejlů, letos dal každý rád přednost horké medovině, grogu a svařenému vínu. Takto zahřátí jsme vyrazili dál. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zakrátko vpluli už do Krumlova a sjetím tří jezů v tomto městě zakončili vodáckou část dne. Byli jsme opravdu rychlí, a tak jsme kolem druhé hodiny odpolední byli zase v penzionu a mohli se sušit. A že to dalo práci! To víte, promočená srst je promočená srst.

Večer se počasí zase trochu vylepšilo a my jsme se mohli jít družit s ostatními do další hospůdky s historickou atmosférou a ponurým jménem Šatlava. Naštěstí bylo ponuré jen to jméno – mezi námi zavládla veselá nálada, jako vždy, když se sejde Vlastenecká omladina. Přišli mezi nás dokonce i Vlastík Janča s Maruškou, jediní dva odvážlivci, kteří sjížděli Vltavu v kánoi a před vytopeným penziónem dali přednost stanu, jemuž v uplakaném počasí hrozilo, že bude vytopený také, ale ne teplým vzduchem, nýbrž studenou vodou. A Vlastík měl ještě tolik elánu, že vzal do ruky kytaru a hrál přítomným ke zpěvu i k pobavení. A tak se všichni veselili a nejvíc jsem se veselil já, protože jsem dostal vlastní misku s vodou a spoustu masa. Ještě teď se při vzpomínce na něj olizuju!

Tak takový byl tedy ten náš vodácký výlet! Velký dík za něj patří Martině, která to všechno krásně zorganizovala!

Fridolinovi držela pero   
v tlapce Jana Eichlerová