Boleradičtí divadelníci s Cikánským baronem ve Vídni
aneb

Jak to vidí sklenička

Sobota 13. března byla pro mě – skleničku z divadelního baru v české škole Komenský - velký den. Pěkně mě umyli a naleštili, abych na tu slávu byla krásná a házela ve světle jiskřičky na všechny strany. Na jakouže slávu? No přece na představení boleradické divadelní společnosti Bratří Mrštíků, v níž hraje Zbyněk Háder, který loni tak pěkně hostoval v inscenaci Zdravý nemocný vídeňského spolku Vlastenecká omladina. Však tenkrát, když ze mě na premiéře Zdravého nemocného pil bublinkovou vodu, povídal, že zase brzy přijede! Musím ale říct, že jsem ho skoro nepoznala – noční košili hypochondra vyměnil za pěkný historický kostým a desky.

hádání z ruky

Hned mě zajímalo, copak asi hraje tentokrát. Jenže než jsem se to stihla dozvědět, dopil a odnesl mě zpátky na bar, za nímž se činili vídeňští ochotníci. Ti totiž herce z Boleradic pozvali, zatímco na sebe vzali červená omladinářská trička a roli pořadatelů a o divadelníky z jižní Moravy se pěkně starali.

VOmladináři čekají v „plné polní“ na hosty

Však jsem také měla hezky napilno už od rána! Boleradických totiž přijel celý autobus, a tak do mě stále něco nalévali, aby hosté nežíznili. Pořád se mi ale nedařilo zjistit, co že se to bude hrát. Nejdřív jsem myslela, že snad nějaký vojenský kus, protože jsem se - plná minerálky – ocitla v hloučku uniformovaných mužů. Jenže pak se mě zmocnila banda jakýchsi kočovníků, potom zas nějaké služky a nakonec dokonce cimbálista! To vám tedy povím, moudrá jsem z toho věru nebyla!

Odpoledne začali přicházet první hosté. Tolik lidí jsem tu snad ještě neviděla – diváci všech věkových skupin od dítěte až o ty dříve narozené! Musela jsem se pěkně otáčet, abych všem vyhověla.

Zaplněný sál

Nakonec jsem si ale přece jen odpočinula. To když se všichni nahrnuli do sálu a začalo se hrát. Napínala jsem stopku, abych toho zaslechla co nejvíc. Ani jsem se moc nemusela snažit, protože hudba a zvučný zpěv dolehly až ke mně. Už první tóny mi byly povědomé. „Tuhle melodii zná přece každá vídeňská sklenička ještě před vybalením z krabice!“ pomyslela jsem si hned. „Ale je nějaká zvláštní – jakoby ji hrály jiné nástroje než obvykle… Copak to jen je?“ A pak nástroje utichly a ozývaly se hlasy herců. Zaslechla jsem něco o hradu, cikánech a o jakémsi Šándoru Bárinkayovi a hned mi to bylo jasné.

Šándor Bárinkay

Tohle je přece Cikánský baron! Slavná opereta Johanna Strausse mladšího, v níž se Šándor Bárinkay stane cikánským předákem a ožení se s krásnou cikánkou Safi. Z té se později vyklube hraběnka a zatímco zdobí vídeňské bály, Šándor statečně bojuje ve válce. A všichni tančí a zpívají straussovské melodie. I Boleradičtí je zpívali. A moc pěkně. Ale místo obvyklého orchestru je doprovázela cimbálová muzika, pro kterou původní operetu upravil Martin Horák, jak se doslechla jedna kolegyně, když si v ní jeden z muzikantů objednal červené víno. A pivní půllitr zas povídal, že režii měl na starosti Jiří Merlíček. A že se ta režie povedla, jsme poznaly hravě. Ze sálu se totiž každou chvíli ozýval smích a nadšený potlesk. I my skleničky jsme se smíchy kývaly, když k nám dolehl nějaký vtípek, kterým libreto přikrášlil Milan Klapetek.

Asi bych vám to neměla říkat, ale na druhou polovinu hry mě jeden z diváků propašoval do sálu. Mohla jsem si tak prohlédnout herce v akci. Vypadali opravdu pěkně – na jevišti jich bylo snad třicet najednou. Kdybyste je jen viděli: Cikánka Safi krásná jako z růže květ nádherně hrála, zpívala a tančila, vůbec není divu, že se do ní Šándor zamiloval!

Cikánka Safi

Však i jemu se role moc vydařila. A konečně jsem se také dozvěděla, jaká postava připadla Zbyňkovi. Náš Zdravý nemocný se tentokrát vtělil do mravnostního policisty hraběte Carnera, který se snaží Šándorovi v jeho spojení s ohnivými cikány zabránit. Oni ti cikáni byli hezky vykutálená partička, jak poznal majitel nejedné slepice z okolí!

Cikáni našli poklad

Ale pro jejich temperament a veselost jste jim nějakou tu drobnou krádež museli odpustit - kdybyste je jen slyšeli, jak bavili diváky, když si před začátkem druhé poloviny povídali na forbíně, jako kdysi pan Werich s panem Voskovcem.  Škoda jen, že ostatní skleničky byly po dobu představení prázdné a otočené dnem vzhůru a neviděly to! Určitě by byly stejně nadšené jako já i jako diváci, kteří si dokonce na konci zazpívali s herci slavnou píseň Cikánský baron jsem já. Boleradičtí s sebou totiž přivezli krásné programy, v nichž byl text právě této písně, a tak se mohli přidat i ti z publika, kteří slova neznali. Krásné to bylo! Jen jsem litovala, že nemám ruce a nemůžu zatleskat s publikem. Hercům z Boleradic se zkrátka svojí hrou podařilo vytvořit tak skvělou atmosféru, že se nikomu nechtělo domů!

Koloman Župan

Po divadelním představení obvykle chodíme my skleničky brzo spát. Tentokrát nás ale hned tak neuložili – cimbálová skupina Primáš se totiž přestěhovala s nástroji z jeviště do foyeru a hrála hercům i divákům moravské písničky. Všichni zpívali, tančili a veselili se.

Zaplněné předsálí fascinuje cimbálová muzika

A protože při takovém veselení člověku pěkně vyschne v hrdle, každou chvíli si mě někdo vzal a popíjel ze mě tu minerálku, tu limonádu… A tak jsem poznala třeba Luboše Straku, který hrál hlavní roli cikánského barona Šándora, nebo třeba Michaelu Listovou, představitelku Safi a ještě další herce. Nejradši bych je tu vyjmenovala úplně všechny, ale bylo jich tolik, že by se sem ani nevešli... A všichni vypadali spokojeně a radostně. Jak herci a muzikanti z Boleradic, tak jejich hostitelé z Vlastenecké omladiny a samozřejmě i diváci.

Zábava pokračovala ještě dlouho po konci hry

Byla to zkrátka velká událost. Už se nemůžu dočkat, až Boleradičtí přijedou zase příště!

Že se tomu všemu ani nechce věřit? Jen věřte, já jsem poctivá sklenička a každému naliji čistého vína!

Jana Eichlerová