Už mi, lásko, není dvacet let...

Naše předsedkyně, Anička Vaďurová, oslavila 15. ledna svoje kulatiny. Sice si nepřála žádnou publicitu, ale když jsme v sobotu 19. ledna oslavovali – přátelé, fandové a fanynky – ve skvělé náladě, tak jsem si uvědomila, že bezpodmínečně musím slib porušit a ještě jednou popřát touto cestou své skvělé přítelkyni jménem svým i celé Vlastenecké omladiny:
            Každý je strůjcem svého štěstí a Ty jsi živým důkazem moudrosti našich prababiček. Jsi člověk, který životem proplouvá, obdivuje a pozoruje ho a užívá si života plného barev a šťáv, protože právě takový život stojí za úsměv i za bolest, které se nepřou kdo s koho. S Tebou člověk neunikne dobré náladě a pohodě, ve které není těsno myšlenkám. A jak se do lesa volá, tak se z něho ozývá! Buď zdráva a měj dál za dobrou kamarádku radost ze života! I kousek toho štěstíčka… ačkoli – říká se přece, že šťastný je člověk, který to, co v sobě má, nenechá ležet ladem! Tak v tom případě máš, Aničko, ten svůj raný podzim s dobrou sklizní.

         Všechno nejlepší!

Martina Pfeffer/leden 2008     

Otevřený dopis Vlastenecké omladině

Moji milí omladináři.

Je mi líto, že právě na únorové schůzi nemohu být, protože jsem tak plná zážitků z oslavy mých narozenin, že mám potřebu vám všem ještě zvlášť poděkovat.

Že ta moje oslava bude pěkná, jsem doufala, ale musím říct, že skutečnost předčila všechna má očekávání i představivost. I když jsem několik mých přátel v čele s Petrem Beranem - což  mě mrzí po tom všem, co jsem se o přípravách dozvěděla hodně moc – musela kvůli nemoci oželet, vy ostatní jste mi to mnohonásobně vynahradili.

Uvědomuji si dnes také, jak Vlastenecká omladina nepřímo ovlivnila i můj život od samého začátku ve Vídni. Z těch starších ve mně navždy zůstane stopa po Bedřišce Bělohlávkové, naší nepřekonatelné nápovědě, která mi možná nevědomky dala návod, jak se i ve stáří dá žít plnohodnotný život. Naučila mě – tenkrát mladou dívku – dívat se na svět vděčnýma a radostnýma očima. Ve spolku jsem našla také své blízké přátele, Aničku a Otu Beranovy, kteří už patří k mé rodině. A v posledních letech se tu objevila i mláďátka, která mi přirostla k srdci – ona už ví, která to jsou.

Tak jsem si uvědomila, že spolek může člověku zkvalitnit a obohatit život. A i když není každý den posvícení a já dobře vím, že zase přijdou dny, kdy si budu zoufat a budu mít pocit, že už dojíždím jen na baterky spolu s režiséry, kteří si pokaždé nanovo rvou vlasy a zapřisahají se, že už je to jejich poslední režie. Ale vždy jdou znovu do boje a stejně i já, která se právě teď cítím silná a nabitá novou energií. Už jsem vám to jednou řekla a ráda to ještě zopakuji: poznala jsem za poslední roky, že vás mám všechny moc ráda, a to i se všemi vašimi slabůstkami a chybami. Mám vás ráda takové, jací jste a občas jsem na vás hrdá jako máma na své děti.

Každý jsme jiný, každý máme jiné schopnosti a talenty, ale když to dáme dohromady, tak při divadelním představení dokážeme malý zázrak. A to mě těší a proto jsem dnes šťastná!