Brusenka

> obrázková galerie <

Jméno má něžné a sladké, které na jazyku vláční jako maminčin borůvkový koláč... Pobyt v bývalém mlýně z 15. století,  velmi citlivě přestavěném  na penzion v obci Brusné pod Sv. Hostýnem, nám tenhle prvotní pocit ještě umocnil.

Právě sem totiž divadelníky Vlastenecké omladiny zaválo seskupení šťastných náhod na seminář s praktickým využitím státního svátku 26. října. Měli jsme tak prodloužený víkend, o kterém nikdo z účastníků ovšem předem netušil, jak opravdu proběhne a hlavně, co nám přinese. V pátek v poledne jsme se sešli s našimi lektory – herečkou Moravského divadla Olomouc  Ivanou Plíhalovou a dramaturgem téhož divadla, Mirkem Ondrou. Už první kontakty ukázaly, že jsme si „padli do oka“ a následující vyučování to potvrdilo. Po úvodní procházce, na které jsme si prohlédli malebné okolí a čekali na opozdilce, jsme se dali do vlastní práce.

Mladý dramaturg Mirek, zvyklý práci s divadelníky, nás začal učit soustředit se, správně reagovat a dýchat. Aniž bychom si toho všimli, spadla z nás tréma a následně jsme se zcela volně rozpovídali o tom, proč divadlo hrajeme. Vzápětí jsme dokonce dostali (obávanou) příležitost improvizovat na jevišti - a ejhle, ono nám to docela šlo! Díky Mirkovu nekonvenčnímu vedení jsme pustili fantazii na procházku a s chutí vymýšleli, překvapovali a bavili ty, kteří byli za diváky. Na fotkách, které dělal Tom, je vidět, jak často se smějeme! Tak příjemně až hravě nám uteklo celé odpoledne a večer nás navíc čekala jako odměna cimbálová muzika ze Vsetína. Prostory restaurace byly nabité návštěvníky, kteří na cimbálovku rádi chodí a my jsme zpívali, tancovali a radovali se se všemi kolem nás.

Pokojíčky v Brusence jsou zase jako od babičky – ale se vším komfortem a laskavou péčí v detailech ve formě záclonek, obrázků a starých knih v kožených vazbách. Sušené věnečky na stěnách mi připomněly mou vlastní babičku, u které to krásně vonělo po bylinkách.
Dobře se nám tam spalo a ráno po snídani začalo nanovo učení mučení. Ne, mučení to opravdu nebylo, ale naše mluvidla se často zapletla a zamotala při odříkávání krkolomných jazykolamů. No schválně, zkuste si rychle za sebou říkat: drbu vrbu, drbu vrbu, drbu...

Paní Plíhalová měla v sobotu povinnost – hrála v odpoledním představení komedie Řeči, takže jsme už předem domluvili, že se na ni půjdeme podívat. Po obědě jsme odjeli do Olomouce a Mirek nás provedl celým nově rekonstruovaným zázemím divadla, které je přímo na hlavním náměstí. Kromě radnice s orlojem na něm také stojí nádherný Mariánský sloup, zapsaný do památek UNESCO a nová kašna, která prý vyvolala rozporuplné reakce. Nám se však její bájné a romantické pojetí velmi líbilo.

Při představení jsme se mohli přesvědčit, že „naše“ jemná herečka opravdu umí mluvit hlasem daleko slyšitelným a s technikou, kterou jsme dopoledne dřeli. Po cestě domů jsme měli hodně témat k posuzování celého představení i jednotlivých herců. Večer už cimbálovka nebyla, ale to vůbec nevadilo, protože náš dramaturg zasedl k piánu a hrál téměř bez přestávky celý večer. Paní Plíhalová nám zpívala šansony Hany Hegerové, s kterými vystupuje ve hře o Boženě Němcové a my jsme se postupně osmělovali a přidávali – byl to velmi bezprostřední a srdečný večer.

Ráno jsme už věděli, co nás čeká a poslušně zasedli do „školních lavic“. Mirek už nás ani nemusel zbavovat toporné sebekontroly, ochotně a s důvěrou jsme se pouštěli do všech hereckých dobrodružství a improvizací. Přispělo k tomu i vlídné vysvětlování zkušené herečky paní Plíhalové, která výuku podtrhovala praktickými příklady. Alena, která je příští rok na řadě s režií prohlásila, že nové praktiky už hodlá použít.

Po obědě nás pak čekalo rozloučení. Nějak se nám do něho nechtělo, pořád jsme ho prodlužovali a asi bychom v „soustředění“ všichni rádi pokračovali. Společné učení i zábava nás stmelily dohromady a splnily přesně ten účel, v který jsem trochu tajně doufala:
Naučit nás něčemu novému, nabít nás novou energií a chutí, abychom Vám, našim divákům, hráli ve Vídni kvalitní české divadlo.                       

text napsala Anička Vaďurová     
foto Tomáš Procházka     
12.11.2005