A ještě jednou My Fair Lady…

V posledních letech se Vlastenecká omladina skutečně omladila a její vystoupení byla rok od roku lepší. Není nutné je uvádět jmenovitě, byla jich celá řada. Vím, že příprava každého z nich znamená těžkou dřinu nejen herců, ale i „těch okolo“, spoustu času, který chybí jinde, ale na druhé straně snad i radost ze společné a dobře odvedené práce pro nás, „konzumenty“.

Nicméně když se před pár lety poprvé proslechlo, že se Vomladina pustila do nastudování opravdu náročného muzikálu, měla jsem pocit, že si přece jen nastavili laťku příliš vysoko.
To už není konverzačka, to chce i zpěváky, protože řekne-li během činoherního představení někdo něco trochu neohrabaně, nebo svůj text jen poctivě odříká, je to k přehlédnutí. Ale každá „špatně trefená“ nota bolí do uší.
Ne, to představení tehdy nebylo vůbec špatné, bylo to – především když nešlo o profesionály – dobré. Jen mu přes všechnu snahu všech něco chybělo. Prostě trochu vysoko nasazená laťka…

Uplynul nějaký čas a Vomladina se rozhodla, že si My Fair Lady zopakuje. A tak se v sobotu 9. dubna naposledy otevřela opona, a žasnoucí kritický divák se stal účastníkem téhož – ale vyzrálého představení.
Možná to lze přirovnat k procesu zrání vína – mladé víno chutná, ale do starších ročníků mu ještě leccos chybí. Dá-li se mu možnost, vyzraje a získá na kvalitě.

Na scéně jsme sledovali tutéž hru ale v mnohem sevřenější formě, zakulacenou, bez zádrhelů a falešných tónů, s herci jakoby vrostlými do svých rolí… Jmenovat zde všechny jednotlivě není možné. Znamenalo by to opsat z programu jejich seznam a každého zvlášť pochválit – a nutit tak vydavatele, aby do novin či časopisu přidal další strany.
Jmenujme proto v zastoupení všech Elizu Kateřiny Andrejsové, naprosto lidsky věrohodnou ve všech proměnách – od květinářky přes trpící „oběť“ výcviku pana Higginse až po dokonalou lady. Byla vynikající nejen hlasově, ale i výrazem obličeje, pohyby, prostě celým hereckým projevem.
A co taneční výkon dívčího kvarteta? Při jejichž vířivém kankánu se zadýchalo určitě všechno obecenstvo. A zatímco v hledišti jsme ještě popadali dech, stály už tyto čtyři květinářky zase ve skupině ostatních, aby spolu s nimi zpěvem doprovodily Alfréda Doolittla na jeho cestě k oltáři. Klobouk dolů!

P1010998

Velké uznání patří docela určitě i tvůrcům kulis za velmi šikovně a technicky perfektně vyřešené proměny scény – jednoduché řešení pomocí několika mezi-opon nebo chcete-li závěsů. Ten nápad přispěl nemalou mírou k rychlému průběhu hry bez zbytečných prodlev.
Zbývá jen dodat, že jsme se ten den stali také účastníky křtu prvního hudebního CD-čka Vlastenecké omladiny za celou dobu její existence. (O přestávce šlo na odbyt jak housky na krámě – nebo výborné chlebíčky z bufetu – ale určitě jich dost zbylo i pro další zájemce!)

P1010987

I to je důkazem, že Vomladina roste a vzkvétá. Přejme jí zcela sobecky, ať tak pokračuje – pro potěšení a zábavu nás, diváků.
Díky vám všem – a zlomte vaz!
AK