Čirá radost z My Fair Lady

Inu, čirá radost. Vskutku nelze jinak popsat to, co se dělo v sobotu odpoledne 14. listopadu 2015 v sále české školy ve Vídni. Místní amatérský (?) „vlastenecký“ divadelní spolek „Omladina“ si  ke 130. výročí svého založení nadělil dárek.  Oprášil své představení muzikálu My Fair Lady.

Coby recenzent, jenž by měl vyzdvihnout pozitiva či negativa viděného kusu jsem nucen s jen mírným politováním konstatovat, že vytknout nelze nic. 

Vskutku čirá radost herců a zpěváků na jevišti a diváků před nimi v hledišti se lila jak niagarský vodopád do všech pórů prostoru, v němž se odehrával všeobecně známý příběh prodavačky květin Lisy a dvou učenců v oboru fonetiky a jazykovědy pána Henryho Higginse a plukovníka britské armády ve výslužbě Pickeringa, kteří se v bláznivé sázce rozhodnou, že květinářku prostřednictvím jazykové a společenské výchovy pozvednou ze sociálního dna do nejvyšší vrstvy britské společnosti, aniž by dohlédli faktické důsledky svého činění. 

Byl to nejen herecký a pěvecký požitek, ale i výtvarný díky nádherným kulisám a dech beroucím kostýmům i účesům.

Ve svých vystoupeních sebe i obecenstvo těšili a bavili, mimo jiné:

Paní Kateřina Andrejsová, jejíž civilně prostá Elisa Doolitlová, byla ve svém snažení státi se dámou s přirozenou snahou, avšak opravdovostí ryzího srdce květinářky bytostně důvěryhodnou  a tak tedy byla její Elíza v onen listopadový  večer rozněžněle sladce  k „sežrání“ jako ony kostičky čokolády, jimiž byla za své pokroky odměňována. Pěvecky byla na vysoké úrovni stejně jako její Hodl v Šumaři na střeše. Naše vděčnost a těšení se na další herecké působení Kateřiny Andrejsové zůstává nadějí i výzvou zároveň.

Pan Zbyněk Háder jako profesor Henry Higgins, opravdu, ale jen velmi opravdu lehce arogantní ve vysoké míře škály snesitelnosti. Plukovník Pickering v podání pana Jiřího Brabce, byl herecky učebnicovým příkladem citlivého anglického gentlelmana.  Oba pánové si zaslouží přející obdiv.

Komediantsky dokonalé ztvárnění všeználkovského a prázdně světáckého tlučhuby Zoltána Karpathyho pobavilo snad všechny přítomné atomy. Tak jedinečně ho sehrál pan Petr Kubát. Jeho výkon s trochou nadsázky snese srovnání s Charlyeovou tetou nedávno zesnulého pana Lubomíra Lipského.

Pan Vlastislav Janča, jako popelář Alfred Doolitle, doslova ovládl prostor divadelního sálu se suverenitou a samozřejmostí. Stačilo se mu jen vydat naproti pro tu tolik vytouženou kapičku štěstíčka v jeho konání i v onen dopolední svatební den, v  němž autor předlohy, divák i herec sám tuší a nechce připustit budoucí ztrátu na jevišti tak jasnozřivě předváděné Doolitlovské živelnosti.

Výteční byli do jednoho všichni účinkující. Poděkování patří zvláště pak duším celého souboru, jeho umělecké vedoucí a v My Fair Lady okouzlující Lady Higginsové, jinak paní Anně Vaďurové a jistě i panu režisérovi celého kusu, panu Viktoru Vaďurovi. 

Byl to laskavě podávaný čaj o páté.

 Jednu výtku či spíše ryze fanouškovskou poznámku recenzenta si dovolím přeci jen učinit. Vzhledem k tomu, že „Vlastenecká Omladina“ je  český divadelní soubor, který do svého repertoáru rád zařazuje tituly muzikálového žánru, stálo by snad za úvahu zařadit v některé blízké sezóně muzikál vzniklý v českém autorském prostředí, odehrávající se i ryze českých kulisách, jakým je třeba původně filmová Noc na Karlštejně. Této Noci na Karlštejně by jistě neškodila ryze radostná divadelní adaptace a dramatizace z tvůrčí dílny hereckého souboru Omladiny pod vedením nadšeného a precizního režiséra, pana Viktora Vaďury. Recenzentovu fantazii silně rozechvívá představa nejméně dvou momentů a totiž paní Kateřina Andrejsová, jak zpívá „Lásko, má,  já stůňu“, a pan Vlastislav Janča, kterak se táže na Karlštejně prostého žen táže  rovněž nepřítomného Otce vlasti Karka IV.: “Prozraď mi můj pane ctihodný, proč je tvůj hrad k lásce nevhodný? Kam skrývá vyznání, kdo se lásce nebrání? Asi do věží! Asi do věží!”

To je však prosím pouhopouhé přání jinak nadšeného recenzenta. 

My Fair Lady vídeňské Vlastenecké Omladiny byla jemná, radostná, herecky, pěvecky, výtvarně vděčná, potěšitelná dobře prožitá a zažitá chvíle, která zůstane ve vzpomínkách jemně hřát. Dámy a pánové z Omladiny za Vaši výroční My Fair lady s poklonou a úctou děkuji a přeji vám všem po všech stránkách utěšenou sto třicátou a první (a nejen ji) sezónu.

 

Václav Kozel